Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z listopad, 2015

Další benešovské podniky a výrobny.... II.

Koriac Werke: Výroba střešních krytin, živičné výrobky, silniční potahy atd. Později se zde vyráběly xylolitové podlahy a poskytovaly izolační práce. Firmu založil v roce 1918 Fritz Tschakert  Jedna výrobna byla nad sídlištěm (dnešní KOVO Savčuk) a druhá byla u nádraží, pozdější PREFA. Po odsunu založil pan Tschakert stejnou výrobu v Bavorsku (pod stejným názvem) a vedl ji až do osmdesátých let.
         Nejvýznamnějším zástupcem chemického průmyslu byla živnost pana Rudolfa Hauptmanna v Žižkově ulici č. p. 154. Šlo převážně o čistící prostředky.
          V roce 1899 založil pan Müller rodinný podnik „Blitzmüller“ (bleskový Müller). Vyráběli prášek na čištění nádobí pod názvem Blitzsand (bleskový písek) a zásobovali celé Severní Čechy až do roku 1934. Za svůj výrobek získali i zlatou výstavní medaili. Oficiální název výrobků byl ccc.
        Bratři Knothe měli svou pilu a tesařství s parním pohonem v Děčínské ulici č. p. 342. Pily byly  rámové. Firmu založili v roce 1884.
  …

Další benešovské podniky a výrobny....

Městská elektrárna byla původně mlýnem zvaným Stadt – Mühle (Městský mlýn), který předtím patřil paní Anně Janichové rozené Krompholzové. Když město mlýn koupilo, postavilo zde elektrárnu na výrobu jednosměrného proudu a zařízení na provoz akumulátorů. Do roku 1945 byly části města přestavěny na odběr 380/220 voltů  střídavého proudu, přičemž většina města byla ještě zařízena na 220 V jednosměrného proudu. Dodávky dodatkového proudu byly od firmy Mattausch – ze skárny (Elecom).
        Elektrofabrika ing. Fritze Hegenbartha byla v budově bývalé Schrötterovy fabriky. Založil ji v roce 1924 v Nerudově ulici č. p. 279. Vyráběla se zde různá elektrotechnická zařízení a to až do roku 1945. Hlavně transformátory.Tuto výrobu ing. Hegenbarth znovu obnovil ve Fürthu (Bavorsko) a úspěšně ji vedl až do své smrti v roce 1970.
        Stanz und Emaillierwerke, Gmb – výroba lisovaného a smaltovaného zboží. V roce 1914 byl vedoucím prodeje pan Werner a účetním C. Pötzschke. Tato výroba smal…

KOZÍ HŘBETY NAD BENEŠOVEM N. PL.

V nadmořské výšce 320 metrů se, na zalesněném úbočí, nachází 1 500 metrů dlouhý obecní les zvaný Kozí hřbety (Ziegenrücken). Jižní okraj ohraničuje tzv. Siebenbachgraben (tzn. příkop sedmi potoků). Toto území získalo město i s vodním právem 10. prosince 1907 za 12  179 korun.
Podél západní strany vede od roku 1868 železniční trať. Nad bývalou střelnicí (Sokolovna) stojí rozhledna Stráž Ploučnice, o kterou se zasloužil důchodní Max Heyßler prostřednictvím Spolku pro pozvednutí turistického ruchu. Otevřena byla 8. 6. 1902. V té samé době se začaly budovat lesní procházkové cesty (Robert Manzer Weg a Jägerstieg). Uprostřed úbočí byla 4. 6. 1905 postavena velká ochranná chata, která později ustoupila zalesňování.
Výšina sama je pokryta čedičem. V severní části byla mohutná zásoba písku, která se v roce 1897 začala úspěšně těžit. V roce 1924 zde byl dokonce založen závod těžbu a úpravu písku.








FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy.






 Poté následovaly další přádelny::








 Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.). Tkalcovna byla v Benešově na Novině a ve Františkově.

         Kromě tzv. Doktorského mlýna získal Mattausch na Novině i tzv. Büchsenmühle a zařídil zde tkalcovnu. Původně se zde upravovala ovčí vlna Eduarda Ritschela. Od roku 1930 zde byla snovárna a do roku 1945 se zde prováděly různé manipulace s ovčí vlnou. V roce 1938 byste mohli u Mattausche napo…

MLÝNY V ULICI BOŽENY NĚMCOVÉ

Ulice Boženy Němcové se jmenovala Mühlgasse, čili mlýnská. Takzvaný Velký mlýn (č. p. 190) byl v držení paní Janichové. V roce 1904 od ní získalo tento objekt město. Měl tři vodní kola, dvě sloužily samotnému mlýnu a jedno pohánělo pilu. Nebyl daleko od centra města a radní přemýšleli co s ním. Objekt byl přece jenom dost velký. Chtěli jej přestavět na městské koupaliště, chudobinec nebo elektrárnu. Ta se záhy ukázala tou správnou volbou. Povolení k provozu bylo vydáno 21. ledna 1905.


Č. p. 179 tzv. Doktorský mlýn (vlastnil jej Dr. Hegenbarth) získal Ferdinand Mattausch. Tento mlýn poháněl stoupu (zařízení k drcení a rozmělňování). Mattausch jej nechal předělat na mlýn k řezání kampeškového dřeva. Poté zde zřídili prádelnu a nakonec potravinářský mlýn. Do roku 1938 byl nazýván Palmmühle (Palmův mlýn) podle tehdejšího nájemce. V roce 1940 tu byly vybudovány byty pro Mattauschovi zaměstnance a dívčí domov. V době II. světové války sloužil jako ubytovna pro krejčové a modistky a později…

Továrny Münzberg, Grohmann, Schrötter a Wurm

Firma Johann Münzberg und Co. byla založena v roce 1828. V roce 1914 nese název J. Münzberg a dědicové (Rudolf a Hermann Münzbergové). Přádelna Eleonorhöhe (pozdější Mikov/Interkov) se nacházela v Benešově v Děčínské ulici č. p. 31, 32, 33 a 34. Ředitelem byl J. Koldt a účetním J. Mösser. Měla 57 000 vřeten, 700 zaměstnanců a vlastní elektrárnu. V roce 1930 ukončila přádelna svou činnost . V roce 1943 si budovu pronajmula AEG Berlín a až do konce války se zde vyráběla elektrotechnická zařízení (Goebels – Erlass).


Firma bratří Grohmannů byla založena v roce 1867, přádelna v Benešově n. Pl. (pozdější Benar 02) byla postavena v roce 1883. V roce 1914 byli majiteli bratři Martin, Theodor a Arwed Grohmannové. Martin zemřel v dubnu 1914 a jeho bratr Theodor 24. února 1919. Podnik byl svého času největší textilní budovou v Evropě s výkonem 1 000 PS (koňských sil), tandemovým parním strojem, který měl 105 otáček za minutu s lanovým kotoučem o průměru 9 metrů. Šlo o největší parní stroj v Čec…

Vzpomínka paní Herthy Barth-Rotsch

TANEČNÍ 1925
Krásná doba tanečních. Matky si nenechaly ujít ani jeden večer, jen aby mohly vidět své dcery a syny, jak se učí prvním krokům. Nejraději jsme tančili čtverylku. Taneční kursy vedl taneční mistr Schossig. Kursy trvaly do 22.00 hodin, ale i poté hrál ještě pan Weichert na klavír až do půlnoci. Po ukončení kursu si páni na věneček zvolili svou dámu pro polonézu. To se někdy neobešlo bez slz.
Krejčí a švadleny měli napilno. Šilo se to, co bylo zrovna v módě. Pro charleston krátké sukýnky nad kolena a pak zase dlouhé sukně. Hlavu si děvčata nechala udělat většinou u paní Liese Ritschel, která musela pro závěr tanečních z dívčích vlasů vytvořit to nejlepší, co uměla. Povozník Lausch dal k dispozici dva fiakry. Každá dívka obdržela pugét květin a byla odvezena z domova na Střelnici (Sokolovnu). Partner zas od dívky obdržel bílou stuhu s vyšitým jménem partnerky. Oblečeni byli v tmavých šatech s bílými rukavicemi. Gardedámy se nemohly vynadívat na krásné šaty a děvčata se cítil…

Útěky z ráje

Nedlouho po tzv. Vítězném únoru se některým našim občanům nový režim začal zajídat, a tak se snažili uniknout. Například již v květnu 1949 se pět benešovských občanů snažilo uprchnout do západního Německa. Tři z nich byli zadrženi u Aše a zavřeni. Tzv. pokrokové obyvatelstvo tento čin odsoudilo. Zaměstnanci Cottony (pozdější Benar) například žádali, aby rodinní příslušníci byli vystěhováni z bytů. To se sice nestalo, ale stávající byty jim byly odebrány a přiděleny menší. Koncem roku 1950 se opět jedna rodina pokoušela uprchnout na západ. Šlo o rodinu železničáře Antonína Veznara s manželkou a 14letou dcerou. Byli zadrženi po cestě.


Odznaky byly zavedeny roku 1954 jako čestné označení. Čestný odznak vzorný pohraničník má tvar nepravidelné elipsy a je 46 mm široký a 51 mm vysoký. Odznaky byly vyráběny ze žlutého tombaku a jsou smaltované. Na stejnokroj se připevňovaly pomocí šroubu s maticí. Na zadní straně dole je přivařena destička s evidenčním číslem.



KDYŽ SE NA OSTRÉM JEŠTĚ PĚSTOVALO VÍNO

V časopise Abwehr (24. 12. 1931) se píše o nařízení španělské vlády, ve kterém se uvádí, že ke každému jídlu se musí podávat čtvrt litru červeného vína. Host sice měl právo vybrat si k pití z nápojového lístku co chce, ale čtvrtku červeného mu stejně naúčtovali. Zachraňovali tak vinaře Andalusie, před katastrofálním stavem vinařského průmyslu a zbavili se tak alespoň částečně svých zásob.   Nešlo však o žádnou novinku. K panství Benešov-Ostrý patřili i vinice na Ostrém (3 Joch a 534 Klasterů/Klafterů). Víno se tam pěstovalo až do roku 1794, kdy byl kopec zalesněn. Bylo však velice nekvalitní a bývalo srovnáváno s obávanou lužickou révovou šťávou, prodávanou ve zdejším okolí pod názvem „Grünberger“. Staří rytíři a knechti snad osterské kyselé víno pili. Pozdější panstvo však bylo zvyklé na lepší. Již v roce 1614 se měšťané paustovské poloviny města bránili čepování osterského vína, protože jim utíkali hosté. Půl města patřilo Paustovi z Liebstadtu, měšťané nebyli poddaní Ostrého, a ta…

VELKÝ POŽÁR BENEŠOVA N. PL. V ROCE 1863

Velký požár města (20. 5. 1863) je obsáhle popsán v knize. Některé věci se tam však nevešly a byla by škoda kdyby upadly v zapomnění. Hned po hostinci Zum schwarzen Ross (Slovany) začala hořet barevna v Mariánské (Žižkova) ulici naproti hospodě Wiliho Schtörcha. Požár si vyžádal i své oběti. Manželka perníkáře Lühneho v Poštovní ulici (dnes Krátká) se již nemohla dostat z hořící ulice, a tak přeskočila tehdy ještě vysokou hradbu dolů do hradebního příkopu (Dvořákova ulice – Wallstrasse). Následoval krvavý pád. Nebožačka již nebyla nalezena. V Kostelní ulici v domě (lidové pojmenování U Simmelů) vedle perníkáře Hegenbartha (č.p. 71) chtěla jedna paní ukrýt některé své věci do sklepa. Po požáru ji našli ve sklepě udušenou. Na náměstí zůstal ušetřen jen dům patřící tehdy měšťanovi Rehnovi (č. p. 15). Tradovalo se, že ihned po vzniku požáru sňal Rehne ze zdi kříž a pobíhal s ním před domem sem a tam. Svého počínání zanechal, až když musel ustoupit velkému žáru.


 Rohový dům na náměstí č. …

GENERÁLMAJOR FRIEDRICH KAMMEL

Narodil se 26. 4. 1886 v Benešově nad Ploučnicí. Jeho otec (syn mlynáře Karla Kammela z čp. 89 v Markvarticích) byl mlynářem v Heřmanovské ulici čp. 227. Matka byla dcerou Franze Bauera obchodníka z čp. 1. Mlýn si F. Kammel ponechal, ale mlynářem se nestal. Zvolil si vojenskou kariéru. 18. 8. 1906 se stává kadetem (důstojnický zástupce), 18. 11. 1908 je povýšen na praporčíka, 1. 5. 1909 se stává poručíkem. 1. 11. 1913 je nadporučíkem a 1.  5. 1916 kapitánem. 1. 2. 1923 je povýšen do hodnosti štábního kapitána . 18. 1. 1928 se stává majorem, 13. 2. 1928 podplukovníkem, 10. 4. 1939 plukovníkem a 1. 2. 1942 se stává generálmajorem. Jeho specializace byla dělostřelec. Za monarchie sloužil v 6. divizi horských myslivců. Po anšlusu Rakouska k říši vznikla z tohoto uskupení 2. horská divize se kterou Kammel obsazoval Norsko. Generálmajor Kammel zemřel dobrovolně dne 23.04.1942 v Parkkině (Norsko).

MARŠÁL OTTO JOSEF RYTÍŘ VON BERNDT

Tento vysoce postavený důstojník rakousko-uherské armády se narodil 18. 4. 1865 v Potočné (Tiefenbach) u Tanvaldu v okrese Jablonec nad Nisou. Jeho matka byla dcerou mlynářského mistra Ignaze Ritschela z Benešova nad Ploučnicí. Otto von Berndt v sedmi letech osiřel, a tak se dostal do opatrovnictví svého dědečka Ignaze v Benešově. Tam také Otto navštěvoval školu. V Benešově se kamarádil hlavně s Johanem a Fritzem Preissem a s Amandem Böhmem, pozdějším starostou města a čestným občanem města Benešova nad Ploučnicí. Následně vystudoval reálku v České Lípě a obchodní akademii ve Vídni. V devatenácti letech nastoupil jako jednoroční dobrovolník do armády k dragounskému regimentu v Terezíně. V roce 1888 se stal důstojníkem z povolání. V roce 1914 se stal velitelem 4. jezdecké divize a od října 1915 do listopadu 1916 působil ve štábu 4. armády. 1. 8. 1914 byl povýšen do hodnosti generála. 1. 8. 1917 byl povýšen do hodnosti maršála (Feldmarschall-Leutnant). V červenci 1918 se stal velitelem…

Dějiny Táborského vrchu

Severozápadně od centra Benešova nad Ploučnicí se do výše 50 metrů zvedá Táborský vrch. Má plochu jeden hektar a tyčí se ve výšce 261 m nad mořem. Táborský vrch (něm. Doberberg) zmiňuje ve své kronice již pastor Schlegel, a sice k roku 1426. Do roku 1754 byl na Táborském vrchu kamenný kruhový val. Jeho obvod byl 500 – 600 elenů (die Elle - loket). Podle údajů dochovaných v robotní knize thunského hospodářského úřadu trnité ploty a křoví značně překážely. V roce 1894 byl vrch zalesněn.
Pastor Schlegel ve své kronice píše, že velitel husitských vojsk obléhající Benešov pozval městské radní k pohovoru do svého tábora. Zakrátko obyvatelé města viděli jak jejich představitelé visí na stromech na úpatí Táborského vrchu. 10. 5. 1426 bylo město dobito. Město mělo 400 mrtvých obyvatel a také větší počet shořelých stromů. Výšina svažující se prudce do města hostila v roce 1639 též švédské dělostřelectvo, které si zde vybudovalo post. Benešovští se dívali na dvě menší děla, která na město mířil…