Přeskočit na hlavní obsah

Kale Nejsvětější trojice, Papierkapelle či papírová kaple

Kaple Nejsvětější trojice na rozcestí silnice do Heřmanova a Františkova n.Pl. byla postavena v roce 1710. Lidově byla též nazývána Papírovou kaplí. Zimu v roce 1709 – 1710 si tehdejší pamětníci pamatovali dlouho. Trvala bez přerušení od 2. října 1708 až do 12. února 1709 (toho dne se prudce oteplilo). Vlivem prudkého tání začal ze břehů vystupovat Heřmanovský potok a 13. prosince i Ploučnice. Čtrnáctého února zmizely všechny lávky a mostky a 15. února už údolí Ploučnice vypadalo jako jedno velké jezero s bezpočetným množství ker. Když bylo kolem poledne v papírně již 10 stop vody, uchýlil se majitel papírny, Jan František Ossendorf, se svými lidmi, na bezpečný pahorek u dnešní silnice. Sám však nevěřil, že by mohla být papírna nějak vážněji ohrožena. Kolem druhé hodiny odpolední však Heřmanovský potok připlavil obrovské množství tříště, která se začala o budovu papírny zachytávat. Tak velký tlak budova nevydržela a zřítila se. Stovky lidí tuto událost sledovaly, ale pomoci nemohl nikdo. Jeden polský papírenský pomocník ještě po poledni vlezl střechou papírny do své komory pro své věci, ač mu to všichni rozmlouvali. Poté se již z budovy nemohl dostat. Když se budova začala řítit lehl si do jakési bedny a v té jej řeka unášela. Nešťastník se zachránil se zachránil až u mlýna v Malé Veleni. Ossendorf byl velice zbožný člověk. Stál v té chvíli na pahorku svíraném divokými vlnami a ledovou tříští. Před svědky prohlásil, že vyvázne – li živ, postaví na místě záchrany kapli. Navečer toho dne se podařilo příbuzným Ossendorfa přinést úvozovou cestou od Heřmanova velký žebřík a tím překlenout pahorek a stráň. Po žebříku se pak Ossendorf s ostatními dostal do bezpečí. Hned následující rok, po obnově papírny, začal Ossnedorf kapli budovat. Již 31. října 1710 byla vysvěcena strahovským opatem Christophorim. V roce 1738 povoluje biskup provádět ve slavnostní dny bohoslužby přímo v kapli. Díky zápisu, který v roce 1885 provedl městský kronikář Jan Nepomuk Willomitzer, se dochoval i soupis vnitřního vybavení. 23. prosince 1873 se kaple stává majetkem průmyslníka Mattausche. Ten ji nechává v roce 1880 osadit věžičkou a zvonem. a kapli nechal vymalovat a vyzdobit obrazem Nejsvětější trojice od českolipského profesora R. Steffena. Původní obraz věnoval Mattausch tehdejšímu starostovi Benešova Florianovi Schrötterovi. Pozemek patřil v té době městu. Město jej však v roce 1881 vyměnilo za parcelu na stavbu pomníku císaře Josefa II. Stromy byly zasázeny v roce 1842 majitelem papírny. V roce 1907 provedl průmyslník Mattausch ještě jednu větší rekonstrukci kaple. Do vyhnání se o kapličku starala rodina Redlichova z vedlejší hospody. Po válce kapličku opravil n.p. Benar. Pamatuji na rekonstrukci pracovat pana Rudiho Maiera a pana Tempíra.


Kresba z Willomitzerovy kroniky.

Veliká budova nalevo snímku - Redlichova hospoda (pozdější výpočetní středisko Benaru).





1877 - před osazením věžičkou




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.
V květnu 1945 mu bylo 14 let.
Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.
8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.
Toho več…

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…

Zapomenutí: Hrdinská smrt benešovského učitele Rudolfa Kreibicha

Daniel Rudolf Kreibich se narodil 21. července 1881 ve Valkeřicích. Nejprve navštěvoval obecnou chlapeckou školu v Benešově, poté katolické progymnasium v Drážďanech, kde byl 2 roky a kde byl členem kostelního sboru. Studoval učitelství v Olomouci a v Litoměřicích. Učitelem se na benešovské obecní škole stal již ve školním roce 1900-1901. V květnu 1903 získal svůj vysokoškolský diplom a  v roce 1909 certifikaci k výuce hry na housle na měšťanských školách. Tehdy začal učit i v benešovské obecné škole s ročním platem 720 korun. Vydržel zde až do svého narukování v únoru 1915.


Mimo školu pan Kreibich rád pracoval denně na své zahrádce plné květin a ovocných stromů. Byl též  vynikající zpěvák, který svým krásným barytonovým hlasem těšil posluchače na mnoha koncertech benešovského pěveckého spolku či na různých kostelních vystoupeních. Večery poté rád trávil ve své oblíbené restauraci.

Jako voják sloužil Rudolf Kreibich v "domácím" 42. pěším pluku. K tomu studoval  na záložní d…