Pytláci, pašeráci a loupežníci na Benešovsku

V Benešovské kronice pastora Schlegela je psáno: „1467 – 1471 v té době se v okolí událo velké loupežení a požáry“. Nešlo však  o loupežníky, ale o husity, protože vypukla druhá husitská válka, která byla daleko horší než ta první. Po ukončení Třicetileté války si Feter Focke z Jílového zapsal: „Po ukončení Třicetileté války (1618 – 1648) bylo zdejší okolí díky loupežnickému Ksindlu velmi nejisté“. Tak tomu bylo i za obou koaličních válek (1792 – 1797 a 1799 – 1801) a napoleonských válek (1801 – 1805). Po každé válce následoval velký nedostatek potravin a zdražování. K tomu se ještě přidružovala neúroda a nemoci. Na počátku 18. století byla nouze tak velká, že mnoho lidí jedlo polévku z březové kůry a šťovíku. V Benešovské farní kronice se k roku 1632 píše, že se rozšířila cholera. Objevil – li se u nemocného horký pot byl zachráněn. Jinak z něj byl během několika hodin byla černomodrá, často nepoznatelná mrtvola. Pytlačení a podloudný obchod byly tehdy v rozkvětu. Na benešovském trhu bylo v té době nabízeno jelení maso po kilech a úřady kvůli takové maličkosti a také ze strachu z pomsty nezakročovaly. Pašování soli bylo velmi rozšířené již v 17. století, jelikož až do roku 1839 byl na obchod se solí státní monopol. Do pašování soli byly leckdy zapojeny celé obce. Jednoho pašeráka nechal dohlížitel na obchod se solí v srpnu 1672 vyzvednout ve Hřensku pod skalami (v tzv. „Im finsteren Grund“) v Kamenickém potoce (nalezl ho v jednom skládku, který byl určen pro pašovanou sůl pro Benešov). Při vyzvedávání soli si totiž zlomil nohu.Hraběnka Margareta Thunová věnovala tuto sůl benešovskému špitálu.

Tabák byl nejvíce pašován ve formě tyčinek, doutníků a šňupacího tabáku. Dále se pašoval cukr, koření, vlněné kabáty a sukně z Budyšína (Bautzen), káva, hedvábí a bavlna. Pašovaly se dokonce i celé části strojů. I daleko později např. po roce 1920 ( v době velké nezaměstnanosti v severních Čechách) byl opět z oblasti Rumburk – Varnsdorf kromě cenností pašován  tabák. Pašování bylo prováděno ve velkém a stalo se pak výnosným organizovaným „podnikáním“.

Na obou stranách hranice byli „podnikatelé“ pod něž spadaly stovky lidí. Měli vlastní prostředníky, kteří zprostředkovávali nosiče atd. Takovými „podnikately “ byli např. Florian Lühne řečený Peter Flor z Benešova, Pettersch ze Soutěsek, který byl zastřelen v loďce celníkem na Labi a Bornkessel z Fojtovic. Se saskými velkopodnikateli, jako např. Hofmann, byli naši pašeráci v neustálém spojení. Zboží bylo dopravováno až do blízkosti hranice. Naši pašeráci, většinou mladí silní muži, zboží urovnali povětšinou do bramborových pytlů, které pak nesli na popruzích na zádech. Zboží přenášené přes hranice bylo nešeno tamním obyvatelstvem (i dětmi;dělo se tak za úplatu (např. v Petrovicích)). Od nich zboží přebírali jednotliví pokoutní obchodníci a ti pokračovali dál. Využívali podloudnických cest.Ve předu šel vedoucí pašeráků někdy i místní znalec terénu. Při hrozícím nebezpečí bylo zboží ukryto například ve stodolách, nebo byla skupina na daný signál rozpuštěna a každý šel dál na vlastní pěst, což většinou vyšlo. Přes lesy sešli pašeráci do údolí Labe a poté bylo zboží doručeno zájemcům. Na svoji túru vyráželi pašeráci většinou v poledne a druhý den v poledne byli zpět. Odměna byla vyplácena po předání zboží. Například za cestu z Rosenthalu (Sasko) do Markvartic se platil 1 tolar, odtamtud do České Lípy 25 českých grošů a k tomu často lahvička kořalky. Za cestu Petrovice – Litoměřice bylo placeno 2 až pět tolarů. Na podloudnických stezkách se pašeráci oslovovali přezdívkami, které si nechávali i v pozdějších letech. Na okrese Děčín bylo v letech 1834 – 1835 kolem 800 pašeráků. Z toho jen ve Velké Veleni jich bylo aktivních kolem padesáti. Hlavní skladiště pašeráků bylo v hospodě, v rokli Suché Kamenice (Dürra Kamnitz), kam si někteří financové nedovolili zajít. Při podezření z pašování se prováděly i domovní prohlídky, přičemž jednou ve Velké Veleni došlo i ke rvačce. 51 obyvatel z Velké Veleně šlo za pašování k soudu. U soudu došlo opět k velké rvačce mezi financi a pašeráky, někteří si za to odseděli jeden den arestu. Tradovalo se, že si jeden benešovský obchodník objednal u Petera Flora hedvábí. Ve smluvený den však zboží na domluveném místě nebylo. Když se na to Pettera Flora optal, řekl mu aby se na své zahradě podíval pod hromadu proutí, kde zboží skutečně našel.

   

Loupežnická krčma v Přerově u Malého Března.

Od starých lidí z Heřmanova se dochovalo rčení: „Nejdřív pašerák, pak pytlák a potom zloděj a loupežník.“ Někteří pašeráci skutečně časem přesedlali na zlodějnu, protože se jim jevila jako snažší cesta, jak přjít k penězům. Později se jednotlivci sdružovali ve velké bandy, členy získávali například v hostincích při kořalce a dobré náladě. Rukodáním nebo podpisem složili slib mlčenlivosti.To se stalo i v Bornkesellově hostinci ve Fojtovicích. Franz Josef Kusebauch, domkář ve Fojtovicích z č.p. 180 se narodil v roce 1809. Pracoval tenkrát u Bornkessela při výrobě šťáv a měl do bandy rovněž vstoupit. Tomu se však bránil. Pod pohrůžkou smrti mu bylo zapovězeno cokoliv prozradit. Tak vznikla Voitsdorf – Pschürarer Räuberbande (Fojtovicko Přerovská loupežnická banda). Její působnost obsáhla oblast od Svádova přes Zubnice, Valkeřice, Benešov až ke Kámenu.

V České Kamenici také působila  desetičlenná loupežnická banda. Jejich šéfem byl Vinzenz Kohlmann, zvaný dřevěná noha. Jednotlivé bandy mezi sebou neměly žádné spojení.

Zabýváme se však naší skupinou. Hlavní sídlo bylo ve Fojtovicích. Hlavním šéfem byl Johann Georg Bornkessel, narozený v roce 1777 v Mühlbachu u Rudolfstadtu v Duryňsku. Vlivem válečných událostí se pravděpodobně jako vojenský zběh dostal do Fojtovic, kde zůstal. Žil v nemanželském svazku s Annou Elizabethou Fieberovou, narozenou v roce 1787 ve Fojtovicích. Měli spolu dceru Annu Theresii Fieberovou narozenou v roce 1820. Jedna Bornkesselova vnučka – Theresia Zaschke (zvaná „Künchsehers“) byla svobodná s měla právo na byt v pozdější Schinkeově hospodě. Theresia zemřela v roce 1927.

Nahoře Schinkeova hospoda ve Verneřicích

Lidé Bornkessela neradi pouštěli do své stáje, protože věřili, že umí zaříkávat. Bornkessel, který ve svém domě ošetřoval zraněné členy své bandy, si žil v dobrých podmínkách. I ve stáří zůstal své tlupě věrný.Byl to tělnatý muž s velkými schopnostmi a znalostmi. Při jiné činnosti by došel určitě většího uplatnění. Svůj post náčelníka bandy pak předal 31 letému Florianovi Riedlovi řečenému Dickbauer (tlustý sedlák), z Fojtovic č.p. 21, který ještě vlastnil zemědělskou usedlost s pozemky č.p. 40. Z manželství s Annou Francziskou (nar. 1808) vzešlo pět dětí. Florian Riedel byl velký a silný. Byl to člověk chamtivý a surový bez jakýchkoliv skrupulí. Tyto vlastnosti byly pro jeho velitelskou funkcí asi hlavní předností. Jako i jiní z bandy žil hýřivě a marnotratně nad poměry. Lidé se jen podivovali jak je to možné. Když jel nebo šel do Benešova, měl vždy drahé jezdecké holinky a šaty. A sám Bornkessel s Riedelem cestoval často jen ve svrchníku a cylindru. Dobytek zabíjel záměrne jen u sousedů ve stodole aby doma nic neměl.

Ze Saska do Čech se také pašovaly léky a esence. Mimo jiné Olej života, Peruánský balzám, mast na spáleniny, kolínská voda, Sulfonáty, Melissengeist (vyrábí se ještě dnes), dětské kapky, pilulky na čištění krve, Jeruzalemský balzám, náplast proti hubnutí, Hamburská mast, Kamenný olej atd. Prázdné lahvičky se věšely na třešňové stromy na plašení špačků. U Bornkesselů byla centrála těchto zázračných léčivých prostředků. Bornkessel sám připravoval tyto léčivé směsy (jeho bratr chodil často do Fojtovic a nosil přinášel mu prázdné nádobky..). Lahvička kapek na žaludek, prst dlouhá, stála 20 krejcarů. Nejdříve začal vyrábět mazání proti svrabu. Hodně věcí bylo zakázaných, za což byl jednou trestán.

    Ve Fojtovicích byla ještě jedna vykřičená hospoda zvaná Stará hospoda. Postavena byla v roce 1661 a v roce 1723 byla přestavěna. Pohostinská činnost zde byla ukončena v roce 1882. Přes výčep vedla pěší cesta, takže vstupní a zadní dveře musely být neustále otevřeny, scházeli se tam členové bandy, pašeráci a cikáni. Tam se vše odehrávalo. Někteří tam zůstávali i několik dní. A nebylo divné, že tamní hostinský, který neměl s bandou nic společného byl často hrubý a někdy použil jako argument sekyru (rvačky byly na denním pořádku). I když celá banda pocházela z Fojtovic, bylo již výše uveden, že se jí též říkalo Pschürarer Bande ( Pschüra = Přerov u Malého Března). Tento název byl odvozen od hostince v Přerově. Majitelem Loupežnické krčmy(Staré hospody) byl č.p. 21 Franz Wenzel Richter, který byl zároveň hlavním šéfem obávané bandy.

Josef Winkler, z Krásného Studence Č.P. 85, šéfoval bandě, která působila v okolí Podmokel. V okolí Bělé u Děčína velel banditům Ignaz Püschel, majitel hospody v Bělé. Ten však v rámci loupežnické hierarchie spadal pod Winklera.

Jak již bylo řečeno v benešovském hlavním stanu velel Florian Lühne, řečený Peter Flor. Narodil se 8.06. 1802. Na místě jeho narození stával dům č.p. 15 (později učitel Puschmann). Na náměstí stály původně dva menší domky, z nichž jeden (dle starého číslování č.p. 68 před požárem) patřil otci Floriana Lühneho. Na střeše domu byl údajně vždy špeh. Florianova sestra Rosaria hrála přechovávačku a on poctivce. Peter Flor měl být autorem hesla bandy - "Chudým k ochraně, bohatým navzdory". Ke krádeži v kostele bylo v benešovské farní knize zaznamenáno: „ Dne 4.05. 1836, v době kdy byl Peter Flor nemocen, vykradli jeho soudruzi kostel, což jej velmi rozčílilo. Dvacet let nebylo týdne, kde by se na dvou až třech místech neuskutečnily krádeže. V roce 1838 se uskutečnila další krádež v kostele. Lup obsahoval 12 obřadních rouch, kalichů a monoho dalšího.

Jak ukazuje loupežný přepad z roku 1832, bylo v Benešově mnoho lidí, jež si získání svého výdělku představovalo všelijak.Na Sokolském vrchu, v místech kde byla později založena zahrada střelnice stával malý dřevěný domek, který patřil pletařskému mistrovi Ignazovi Pohlovi. U něj byl učedníkem Franz Fieber z č.p. 104. Proti dnešní Sokolovně stojí dům č.p. 248,( který patřil později obchodníkovi s uhlím Gustavovi Baierovi). Tehdejší majitelka, jakási Michel Nanne, měla v den přepadu na svatbu objednáno jídlo a tanec u Černého koně (Na Slovanech) na náměstí. Na Sokolském vrchu v blízkosti Pohla stávaly ještě další 4 domy, jejichž obyvatelé byli na svatbě. Tuto skutečnost loupežníci věděli. Toho večera přišlo k Pohlovi asi deset lidí se začerněnými obličeji a požadovali vodu k pití. Pohl přinesl vodu a podal ji prvnímu loupežníkovi, které měl po ruce. Ostatní se napili též. Potom jeden z loupežníku řekl Pohlovi ať si lehne a poví, kde má ukryty peníze. Pohl začal křičet ať jej proboha nezabíjejí, že jim peníze dá. Vyděšený učeň Franz Fieber se díval na pletařský stav na němž visela olejová lampa se skleněnou koulí s vodou, která zvětšovala osvit. Ze strachu chtěl učedník vyskočit oknem. V tom jej však jeden z loupežníků praštil silným klackem do ramene tak, že s křikem upadl pod pletací stav, přičemž strhla lampu, která zhasla. Toho Pohl rychle využil a druhým oknem vyskočil do tmy a běžel do města.

Přitom křičel: „Loupežníci, Loupežníci!.“ Lidé však rozuměli oheň ( v němčině Räuber (loupežnici) – Feuer (oheň). A tak začali ostatní křičet, že u Pohla hoří. Nastálého zmatku loupežnici využili a zmizeli. Banda byla aktivní. Například v Rychnově se několikrát vloupali k pivovarníkovi Heinrichovi Palmemu ( měl přezdívku KohlenPalme). Ten měl v okolí Verneřic – Příbrami kolem dvaceti šachet na uhlí, které musel uzavřít, přičemž přišel o celé své jmění. Nad Tampeho křížem stávala hospoda „Zum Ölberg“, známá více pod názvem „Lochschenke“. V této hospodě pořádali loupežníci své zábavy. V Merbolticích se loupežníci několikrát vloupali k obchodníkovi s kůží Storchovi (jeho vnukem byl později známý kapelník Storch). U obchodníka Josefa Storcha ve Valkeřicích byl jednou vykraden celý obchod. 20. dubna 1838 se loupežníci vloupali do Fary v Malé Bukovině a ukradli zde vosk, oblečení a další věci v hodnotě několika zlatých. Velký masakr se stal při přepadení sedláka zvaného Zinkbauer z Velkých Stínek, patřících v té době k obci Příbram. Při tomto přepadu bylo několik těžce raněných a jeden mrtvý. Počet členů fojtovické bandy byl asi 120 – 130 členů. Většina členů pocházela z Benešova, Fojtovic, Rychnova, Přerova, Valkeřic a obcí kolem Podmokel. V širokém okolí panoval strach a po soumraku se nikdo neopovažoval jít ven. Konečně byly vyslyšeny stížnosti a žaloby obyvatelstva a krajský úřad se rozhodl nasadit vojsko. Do Verneřic přišlo 12. července 1838. Bylo to dvanáct mužů s jedním setníkem ze 4. Jägerbatalionu. Ve Fojtovické hospodě bylo umístěno 20 mužů a do Benešova 50 mužů plus velitelství pro tuto oblast. Další c. a k. myslivecký batalion byl umístěn v Těchlovicích. Vojáci prohledávali podezřelé domy, hlídali cesty a pročesávali lesy. Bornkessel byl zatčen včetně své ženy. Dickbauer (Florian Riedel) se zrovna vracel ze svozu dřeva, při čemž se stavil ve Staré hospodě na Lesné a nechal si v kovárně opravit dva řetězy, které mu praskly. V tom se tam objevil jeden důstojník s vojákem a Dickbauer byl zatčen i se svým knechtem. Stejný osud stihl i benešovského šéfa tlupy PETERFLORA (Florian Lühne), který byl zrovna u svého děvčete v Mlýnské (Boženy Němcové) ulici, kde jej v 11. hodin v noci zatkli. Jeho sestra Rosaria byla rovněž zatčena.

Jako mladý učeň zažil Franz Fieber loupežnický přepad na Sokolském vrchu roku 1832

Podobný osud potkal i dalšího benešovského Lühneho – Josefa (tomu se přezdívalo Glöckelschuster, nebo Glöckelseff). Byl to dobře vypadající odvážný muž. Tento Lühne si odpykal 20 let žaláře na Špilberku u Brna. Po svém návratu z vězení vyprávěl kde a na kolikátém kruhu a  byl přikován a jak z něj od vlhkých zdí kapala voda. Lühne měl při svém návratu bílé vlasy i vousy. Stal se pobožným a chodil pilně do kostela. Později žil (před rokem 1865) s tzv. Schleicherin (podloudnicí) v Českolipské ulici v domě který byl snešen při stavbě dráhy. Poté bydlel v Děčínské ulici a zemřel 16. ledna 1876. Zatčení příslušnici bandy z benešovského panství byli zavřeni v drábovně a byli vyslýcháni hunským soudním vykonavatelem. Poté byli pod silnou vojenskou eskortou odvedeni k soudu v Konojedech u Úštěku. 14. července požadovaly Blankartice od vrchnostenského úřadu Ostrý a od hunského důchodového úřadu řetězy a pouta pro zatčené (dopis býval uložen v zámeckém archivu). Florian Riedel (Dickbauer) byl odveden nejdříve do verneřic. Jeho žena tam poslala jednoho fojtovického, aby se Dickbauera pokusila vykoupit. Jakmile se však na Dichbauera optal, dostal pořádnou nakládačku se slovy, že sním právě mluvil. Nebožák tam musel pobýt delší dobu, než jej od tamtud dostal obecní starosta. Když Dickbauera vedli do Konojed, lidé mu nadávali. Justiciarem (vrchnostenský úředník s civilní soudní mocí) v Konojedech byl verneřický Focke. Zde byli zatčení úředníkem (služebníkem) Pettersem příšerně zbičováni lískovými pruty, takže jim krev stékala kalhotami. Odtud byli vězňové odvezeni ke krajskému soudu do Litoměřic. Tam s nimi byl uskutečněn proces.

    Podle archiváře Heinricha Anketa z Litoměřic bylo obžalováno 84 osob. Proti deseti z nich bylo řízení zastaveno. 48 jich zemřelo ve vězení. Mezi 84 zatčenými byli i tací, co s bandou neměli nic společného. Byly to osoby z Rumburska a  okolí, jakož i Kohlmann z České Kamenice. Obecní rychtář z Rychnova obhajoval své žalované tak šikovně, že byli všichni osvobozeni. Při výslechu svědků proti Fojtovickým, byl také předvolán fojtovický učitel Schlesinger. Bornkessela napadaly ve vězení opravdu zbožné myšlenky. Napsal své dceři aby dala dohromady všechny svaté obrázky a evangelické písně, dále aby koupila jednoho zajíce a s jedním sedlákem z Fojtovic to přivezla do Litoměřic. K tomu však nedošlo.

U dnešní Sokolovny se odehrál přepad v roce 1832

A jak skončil náš benešovský PETERFLOR? Florian Zumpe z Ovesné u něj jako voják držel jednou stráž. Lühne jej i oslovil. Den nato už nebyl Lühne mezi živými – oběsil se. Johan Georg Bornkessel zemřel ve vězení na vodnatelnost. Jeho žena zemřela ve vězení 7.07. 1841 ve věku 54 let – také na vodnatelnost. Franz Wagner z Valkeřic č.p. 229, který při přepadu u sedláka ve Velkých Stínkách použil sekyru zemřel ve vězení 25. března 1839 ve věku 30 let. Peterflorova sestra Rosalia byla po výslechu propuštěna. Před svým zatčenín ještě stihla všechny peníze a cennosti sebrat a v zástěře odnést k sousedovi aby je za úplatu ukryl, než se vrátí její bratr. Zažila však velké zklamání, když si soused po jejím propuštění na nic nepamatoval. Po zavření bandy jeden soused PETERFLORA v Mlýnské ulici vybíral jímku záchoda a vytáhl bednu peněz, která asi patřila loupežnické bandě. Někde v okolí pomníku sv. Petra a Pavla mají být také zakopány poklady. Pořádek byl tedy nastolen a nehezké konce členů bandy na chvíli odstrašily potencionální následovníky. Jakmile však vojsko odtáhlo, lidem otrnulo a začala se objevovat nová vlna vloupaček a krádeží (i když bandy již byly menší).

V okolí Benešova bylo takové hnízdo ve Vítově vsi (Veitsdörfel dnes Heřmanovská ulice). Bydleli tam většinou sběrači hadrů pro papírnu. Svého času tam tyto výtečníky organizoval jakýsi L.H.

    

V Markvarticích vznikla malá banda kolem roku 1860 pod vedením sedláckého synka B. Odseděl si 9 let. V Malé Bukovině byla banda pod vedením nějakého Zenkera. Byl za to odměněn několika lety v Kartouzích. Po návratu chodil s flašinetem, kde už ale nefungovaly všechny tóny. Jiný člen bandy zemřel ve vězení a jeden se odstěhoval do Ameriky.Císařským rozhodnutím z 8.06. 1849 bylo zavedeno četnictvo a 2.06.1850 byla v Benešově založena služebna policie. Početně však byly policejní síly velmi slabé.

Benešovské loupežníky nemáme, dáváme tedy pytláka a pašeráka Foockeho narozeného na Sněžníku. Působil v Sasku a roku 1887 byl zastřelen.

V tomto regále byly vystaveny zbraně zabavené loupežníkům