Přeskočit na hlavní obsah

Sokolovská č.p. 104, osudy domu





Doby jsou různé a proto se v roce 1938 ulice „U Mostu“ stala ulicí „Horsta Wessela“, poté v roce 1945 „Marxova“ a později „Sokolovská“. Přesto  všechno zůstal dům č.p. 104 mým rodným domem. V něm prožila moje sestra i já bezstarostné dětství. V roce 1864 se nad domem objevila májka, která svědčila o pilnosti řemeslníků, kteří nový řadový jednopatrový dům na předměstí postavili. Můj pradědeček, pletařský mistr Franz Fieber se se svojí ženou Marii a dětmi Juliusem a Marii se tak jako mnoho jiných spoluobčanů stali obětí požáru města z května 1863. Tenkrát shořely téměř všechny dřevěné domy až do základů. Kromě několika věcí, které po požáru zůstali, zůstala i silná vůle měšťanů k nové výstavbě. Jeden pomáhal druhému, sousední města a okolní dědiny se ukázaly býti solidárními. Po nastěhování do nového domu se dědeček ve vedlejším stavení („barevně“) vyučil ručnímu pletení. Jeho syn Julius, čili můj dědeček, pokračoval v jeho stopách a vedl živnost dál. Pletení punčoch bylo tehdy v Benešově mimo perníkářství nejsilnější ekonomickou činností. Nejdříve musely být upleteny punčochy. Poté byly dopraveny do cechovní valchy, kde byly vodou z Ploučnice valchovány. Poté byly na různě velkých formách vysoušeny. Ženy a děti je pak, většinou doma, česaly sušenými plody durmanu až získaly vzhled vlny. Nakonec se punčochy ještě mohly barvit. S dřevěnými formami a durmanovými jablíčky jsme si jako děti hrávali. Trakařem bylo hotové zboží vozíváno na trhy v Úštěku, Litoměřicích a Ústí nad Labem. Zavedením masové strojní výroby punčoch se museli pletaři svého řemesla vzdát. Děda patřil kromě dvou dalších žijících členů, mezi poslední zástupce cechu a své památky věnoval v roce 1905 benešovskému muzeu. Moji rodiče pak v domě č.p. 104 zařídili obchod se střihy, oblečením a peřím. Měli jej do roku 1930, nežli je pronajali rodině Gampe. Radost a bolest nebyly v rodině daleko od sebe. Tak z pěti dětí zemřely dvě bohužel velmi brzo: Hansi ve třech letech na záškrt a Liesl v sedmi letech na zánět mozkových blan. Dvě nemoci, proti kterým dnes již dávno nejsme bezmocní. První sv. válka vtrhla do rodiny Fieberovy bez milosti. V roce 1917 přišla smutná zpráva z italské fronty, že nadějný život syna Oskara zhasl po nesmyslném zásahu granátem. S tímto zásahem osudu se prababička nikdy nesmířila. Když v roce 1939 ve svých 81 letech zemřela, netušila naštěstí, že zanedlouho narukují její dva vnuci do II. světové války, kde její vnuk Helmut Strobach padl v prvních dnech po svém nasazení v Rusku. Dcera Anna se již v roce 1905 provdala do České Lípy. Na domě byla provedena přístavba, takže po provdání dcery Marie (1920) zde mohla zůstat i mladá rodina Rotschova, čímž do domu přibyla třetí generace. Když rodiče v roce 1930 odešli do důchodu, nastala pro sestru Dorotheu a mně hezká doba. Zvláště děda si rozuměl s dětmi. Vyprávěl jim o historii Benešova a okolí i s pověstmi a pohádkami.



Julius a Marie Fieber v roce 1904.
Mě zaujal jeho zážitek s pruskými kyrysníky, který se udál jednoho večera roku 1866. Bouchali na dveře a poté barbarsky vtrhli do kuchyně. Když spatřili pod stolem ustrašené děti Marii a Juliuse, začali se smát a sundali své vysoké helmy a rozdělili jim cukrové preclíky. Ve dnech bitvy u Hradce Králové a u Chlumce možná vzpomněli na své děti doma. Neméně napínavě vyprávěl děda o obsazení města husity z 8.května 1426. Děti byly vyděšené zabitím 6 radních, které husité vylákali na Táborský vrch. Ještě hůře na ně působila zrada „Jidášky z Benešova“, která husitům ukázala skrytý vchod do města. Vyprávěl i o moru, který v roce 1496 zahubil 576 obyvatel Benešova. Morová kára jezdila dnem i nocí.




Reklama fy rodiny Gampe z čp. 104

K domu patřil také kus pole na Ostrém a louka s ovocem na levé straně pěší cesty do Františkova. Tam jsme se naučili poznávat stromy a keře, pomáhali jsme při česání a sběru ovoce, na senách i otavě. Pro dospělé bylo v té době v měšťanském pivovaru pivo zdarma. Od roku 1865 bylo již pivo vařeno v novém pivovaru. S dědou jsem si několikrát provoz v pivovaru prohlédl a byli jsme hrdí, že máme vlastníme podíly za 100 korun. Děda zemřel v roce 1934 a babička Fieberova v roce 1939. Třikrát zdvihly a položili podle starého zvyku funebráci těžké dubové rakve, když při pohřbech míjeli práh domu č.p. 104. Při obou pohřbech bylo v průvodu velké množství smutečních hostů. Pro mě a sestru to byla první velká bolest v životě potkala. V roce 1994 jsem Benešov po padesáti letech konečně opět navštívil.

(Dle vzpomínky Ericha Rotscheho v BWB 1995)














Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.
V květnu 1945 mu bylo 14 let.
Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.
8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.
Toho več…

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…

Zapomenutí: Hrdinská smrt benešovského učitele Rudolfa Kreibicha

Daniel Rudolf Kreibich se narodil 21. července 1881 ve Valkeřicích. Nejprve navštěvoval obecnou chlapeckou školu v Benešově, poté katolické progymnasium v Drážďanech, kde byl 2 roky a kde byl členem kostelního sboru. Studoval učitelství v Olomouci a v Litoměřicích. Učitelem se na benešovské obecní škole stal již ve školním roce 1900-1901. V květnu 1903 získal svůj vysokoškolský diplom a  v roce 1909 certifikaci k výuce hry na housle na měšťanských školách. Tehdy začal učit i v benešovské obecné škole s ročním platem 720 korun. Vydržel zde až do svého narukování v únoru 1915.


Mimo školu pan Kreibich rád pracoval denně na své zahrádce plné květin a ovocných stromů. Byl též  vynikající zpěvák, který svým krásným barytonovým hlasem těšil posluchače na mnoha koncertech benešovského pěveckého spolku či na různých kostelních vystoupeních. Večery poté rád trávil ve své oblíbené restauraci.

Jako voják sloužil Rudolf Kreibich v "domácím" 42. pěším pluku. K tomu studoval  na záložní d…