Přeskočit na hlavní obsah

Sokolovská č.p. 114, cukrárna Josefa Kannebergera

Prarodiče Josef a Marie Kanneberger začali jako mladí lidé v malém podnikat. Děda Josef se vyučil cukrářem a začal s tímto sortimentem cukrovinek: různé druhy trvanlivého pečiva, perníky, marcipány, mandlové tyče, cukrové věnečky, suchary, piškoty, linecké dortíky a mnoho dalšího. Babička chodila s krosnou na zádech k mlynáři (Pápert – Mühle) do Heřmanova pro potřebnou mouku. S hotovými výrobky (opět na zádech) jezdila na týdenní trhy do Děčína, kde zboží prodávala. Odbyt běžel a když měli dost peněz otevřeli si v dnešní Sokolovské ulici (Brückengasse) č.p. 114 cukrárnu. Poté se začaly vyrábět i dorty, kremrole, pěnové řezy, indiáni a ovocné dorty. Babiččiny děti, moje máma, teta Anni a strýc Pepi zde vyrůstali a tak při pečení pomáhali. Děvčata pomáhala v krámě a strýc Pepi se učil cukrářem, i když by byl raději myslivcem. Obchod běžel dobře a tak bylo otevřeno i v neděli. Když šli lidé z vesnic do kostela, při zpáteční cestě domů si vzali pytlík sladkostí. Tak pracovala celá rodina. Babička byla zaměstnána v místnosti s pecí, kde vařila marmeládu z vlastního rybízu, který používala na pečivo atd.


První učeň a první tovaryš s nimi později pracovali a bydleli též v tomto domě. Když obchod převzal můj strýc Pepi, pomáhal děda ještě pořád u pece a babička vařila pro všechny v domě. V krámě teď prodávala teta Mia, žena strýce Pepiho. Bydleli jsme s ním také v domě. Moje nejmilejší místo bylo v pekárně u pece. Tam jsem dostala kousek těsta, udělala jsem z něj placky nebo preclíky, které pak pro mě s ostatními výrobky upekli. Takové světnice s pecí se jako tenkrát už neexistují. Tam se i vařilo a jedlo. Velká kamnová pec zabírala půl světnice, měla tři trouby (plechy na pečení byly velké skoro jeden metr). Plotna byla na vaření a topilo se jako jiných kuchyňských kamnech. Pod troubami bylo narovnáno dřevo, které bylo potřeba k topení. Naproti peci byla kuchyňská skříň a u ní malá, černá, kožená pohovka – moje nejmilejší místo. Před křeslem stál stůl a židle a dva dlouhé pracovní stoly k pečení, dále stroj na těsto a mnoho pečících forem na dorty a perník. O vánocích se pekly perníkové mikulášové potažení cukrovou polevou. Já jsem na ně pak směla pokládat barevně tištěné obrázky mikuláše. Z toho jsem měla obzvláštní radost. Pro výlohu byla upečena perníková chaloupka a před ní stáli čokoládoví Jeníček s Mařenkou a čarodějnicí (Hansel, Gretel und Hexe).

Před velikonocemi byla z piškotového těsta pečena malá srdíčka, dortíky a vajíčka které pak byly potažena glazurou (růžovou cukrovou polevou). Přitom jsem také směla pomáhat. Na mnoho výrobků byla používá sníh ušlehaný z bílků vajíček. Šlehačka byla ještě sotva známá. Kremrole, sněhové dorty (piškotový základ, přes něj silná vrstva sněhu z bílků a přetažené čokoládou), také pěnové řezy a indiáni. Vše bylo plněno sněhem z bílků. Sníh z bílků byl šlehán v měděném kotli velkou metlou na sníh. Tuto práci vykonával většinou učedník. Vajíčka pro obchod byla dodávána po kopách železnicí. Byla uložena v dlouhých bednách vystlaných slámou. Když byla vajíčka na místě, byla zkontrolována a prasklá byla ihned zkonzumována. Část vajec byla uložená v kameninových nádobách ve vápenatém roztoku ve sklepě. Stejně to dělaly i hospodyně. Protože v chladnou dobu byla špatná snůška, vajec bylo málo a byla velice drahá. Později jsme začali vyrábět i zmrzlinu. Z mléka a vajíček byl uvařen vanilkový krém, nebo krém s kakaem. To se pak nechávalo ve zmrzlinovém stroji zmrznout. To byla také tvrdá práce. Jako dítě jsem u toho často byla a směla jsem držet škrabák. Zmrzlinový stroj se skládal ze sudu (podobného dřevěnému sudu), ve kterém byl zabudován malý kotel,  kterým se pomocí kliky dalo točit. Mezi sudem a kotlem byl nacpán led, který strýc Pepi boural v Habartickém (Bystrá) potoce a skladoval jej ve vlastnoručně zbudované kůlně pro uchovávaní ledu. Kůlna měla dvojité stěny a mezi nimi jako izolace byla škvára. Při výrobě zmrzliny se (převařená) studená vanilka nebo čokoládový krém nalil do malého kotle, kterým se pak točilo tak dlouho až tekutina na stěně kotle začala pomalu mrznout. Škrabkou, která se držela na stěně kotle. Tím se zmrzlé odškrabávalo tak dlouho, až byla promrzlá celá masa. Pak se zmrzlina dala do „konzervátoru“, což byl druh lednice, chlazené ledem. Odtamtud se vyndávala pro přípravu porcí a plnění sáčků. Dnes za použití elektřiny je všechno jednodušší. Zmrzlina ale chutnala báječně. Zpracovávali jsme čerstvé maliny a jahody, které nám nosili sběrači. Zmrzlina byla v létě velice žádaná. Hosté si ji mohli objednat i v obchodě k bílému kulatému stolu. Když byla zmrzlina, byla na obchodě na obchodě vyvěšena vlaječka. Jako dítě jsem v tomto sladkém světě vyrostla. Strýc Pepi koupil před druhou světovou válkou ještě jeden zmrzlinový stroj. Ten už, ale nemohl být řádně využit. Strýc Pepi musel narukovat, a po válce, kdy jsme museli všichni pryč, všechno skončilo.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.
V květnu 1945 mu bylo 14 let.
Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.
8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.
Toho več…

Hostinec U dobrého zdroje, Palackého č.p. 379 (nyní Wolkerova)

Ještě před rokem 1910 byl majitelem objektu Wenzel Netzold. Provozoval zde stáčírnu limonád a sodovky. Jeho limonáda Netzoldovka byla po okolí velmi oblíbená ba vyhlášená. Časem se více orientoval na alkohol a významnější úspěch zaznamenal se svým citronovým šampaňským. Ve svých inzerátech dále vyzdvihoval možnost ustájení koní svých hostů (stáje byly hned u domu). V roce 1914 pronajímal pan Netzold prostory hostince Leo Neumannovi. Ten se časem stal právoplatným majitelem celého objektu. Hospoda dostala název "Zur guten Quelle" - "U dobrého zdroje" a její provoz zůstal nepřerušen až do konce války v roce 1945. Benešovští sem chodili nejen na pivo, ale též mohli využít služeb krejčího Franze Zimmera (později Rudolfa Forhiho), nebo zde byla k dostižení porodní bába Emilia Kellerová.



Kdo vše bydlel v roce 1921 v tomto domě?
V prvním bytě především majitel hostince a benešovský rodák Leo Neumann (*1876) s ženou Marií. V podnájmu přebývala číšnice Boža Mejstříková. A …