Přeskočit na hlavní obsah

Veřejná plovárna v Benešově nad Ploučnicí

Vyprávění Getrudy Rennerové o jedné z mála dětských radostí za druhé světové války v Benešově nad Ploučnicí.
    
Nejednalo se o koupaliště v dnešním slova smyslu, ale i tak jsme si tam při koupání užili spoustu legrace. Mluvím o venkovním bazénu (plovárně) v Benešově na řece Ploučnici. V letních dnech jsme po škole hned pospíchali domů, najíst se a rychle do plavek! Pak už jsme nemysleli na nic jiného, než-li na koupání. Plovárna byla v Mlýnské ulici (dnešní Boženy Němcové) za místní elektrárnou. Cesta tam vedla přes zahradu rodiny Hegenbarthových. Byla to zahrada plná lákadel, kde rostly překrásné červené jahody..

U vchodu byla na stolku položena pokladna - z dnešního hlediska je zajímavé, že tato "pokladnička" byla odemčená a otevřená, ponechána zcela bez dozoru. Po levé straně byly kabinky pro dámy a pro pány pak vpravo. Byla zde také možnost pronájmu samostatné chatky..

Cesta do vody vedla po zděných schůdkách. Když jsme po nich sešli, ocitli jsme se zhruba v hloubce jednoho metru. Tam jsme se poprvé zchladili. Poté jsme plavali na "palubu". To bylo místo, kde jsme si hráli nejvíc. Byla to opracovaná prkna, sešroubovaná k sobě jako na voru. Tato naše "paluba" byla zabezpečena řetězy, které byly připevněny k zídce u břehu.  Skákali jsme odtud jednotlivě, v řadě nebo nacvičovali různé sestavy. Někdy jsme zkoušeli i dost nebezpečné skoky ze schůdků a to pokaždé o schod výše až ke kraji zídky. Nebo jsme se tu prostě povalovali a nechali vodu jen tak odtékat a dlouhé hodiny si povídali. Čas od času se hloubka Ploučnice, potažmo bazénu, velmi snížila. To jsme museli hned z vody.

Na fotografii jsou v pravé části dobře vidět schůdky do vody, ale i tzv, paluby (vory).
  
Dále si pamatuji, že tu byl dřevěný most, za kterým byla tzv. "malá turbína". U tohoto mostu bylo ještě možné stát - tzn. že nám nad hladinou koukala jen hlava. Když se plavalo dál, potkali jsme tzv. "pevný" most - to byla hranice místa, kterému jsme říkali "u velké turbíny". Dál se jít nedalo. Bylo něco neskutečného, jak turbína burácela přes mříž a jaké divy s hladinou dělala. Pokaždé se mi ulevilo, když jsme se nakonec dostali k žebříku a mohli odtud vylézt.
    
Když jsme vyšli z vody, museli jsme se na břehu osprchovat, protože vodu z Ploučnice bylo třeba opláchnout. Nechápali jsme dospělé, že v létě jen tak stáli u bazénu, aniž by se šli vykoupat.Ačkoliv byly u vody k dispozici i lehátka s dřevěným opěradlem pro hlavu, nechali jsme tato lůžka z respektu k dospelým na pokoji, i když jsme to neměli nijak nakázáno. Když nebylo možné jít do vody, tak jsme si hráli s kroužky nebo míčem na louce.
    
Na plovárně bohužel nebyl žádný kiosek, kde by jsme si mohli koupit něco k jídlu či pití, i když jsme u vody měli hlad pořád. Dalo se sice zajít do nějakého obchodu, ale my jsme si většinou něco vyprosili u naší babičky, která bydlela na českolipské ulici. Většinou nám s těžkým srdcem dala krajíc chleba, který jsme si mezi sebou rozdělili. Musíte si uvědomit, že během války byly na nákup jídla používány přidělené potravinové lístky.
    
Tragédie byla, když jsem jednou zapomněla plavky mé tety na plovárně pod sprchou. Ona mi je jenom půjčila,  protože mé vlastní mi již byly malé. Ne každý si mohl dovolit koupit - u Gampeho nebo v obchodě pana Schmidta, nové plavky. Ošacení bylo totiž také na přídělové lístky.










Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.
V květnu 1945 mu bylo 14 let.
Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.
8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.
Toho več…

Zapomenutí: Hrdinská smrt benešovského učitele Rudolfa Kreibicha

Daniel Rudolf Kreibich se narodil 21. července 1881 ve Valkeřicích. Nejprve navštěvoval obecnou chlapeckou školu v Benešově, poté katolické progymnasium v Drážďanech, kde byl 2 roky a kde byl členem kostelního sboru. Studoval učitelství v Olomouci a v Litoměřicích. Učitelem se na benešovské obecní škole stal již ve školním roce 1900-1901. V květnu 1903 získal svůj vysokoškolský diplom a  v roce 1909 certifikaci k výuce hry na housle na měšťanských školách. Tehdy začal učit i v benešovské obecné škole s ročním platem 720 korun. Vydržel zde až do svého narukování v únoru 1915.


Mimo školu pan Kreibich rád pracoval denně na své zahrádce plné květin a ovocných stromů. Byl též  vynikající zpěvák, který svým krásným barytonovým hlasem těšil posluchače na mnoha koncertech benešovského pěveckého spolku či na různých kostelních vystoupeních. Večery poté rád trávil ve své oblíbené restauraci.

Jako voják sloužil Rudolf Kreibich v "domácím" 42. pěším pluku. K tomu studoval  na záložní d…

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…