Vyprávění Getrudy Rennerové o jedné z mála dětských radostí za druhé světové války v Benešově nad Ploučnicí.
Nejednalo se o koupaliště v dnešním slova smyslu, ale i tak jsme si tam při koupání užili spoustu legrace. Mluvím o venkovním bazénu (plovárně) v Benešově na řece Ploučnici. V letních dnech jsme po škole hned pospíchali domů, najíst se a rychle do plavek! Pak už jsme nemysleli na nic jiného, než-li na koupání. Plovárna byla v Mlýnské ulici (dnešní Boženy Němcové) za místní elektrárnou. Cesta tam vedla přes zahradu rodiny Hegenbarthových. Byla to zahrada plná lákadel, kde rostly překrásné červené jahody..
U vchodu byla na stolku položena pokladna - z dnešního hlediska je zajímavé, že tato "pokladnička" byla odemčená a otevřená, ponechána zcela bez dozoru. Po levé straně byly kabinky pro dámy a pro pány pak vpravo. Byla zde také možnost pronájmu samostatné chatky..
Cesta do vody vedla po zděných schůdkách. Když jsme po nich sešli, ocitli jsme se zhruba v hloubce jednoho metru. Tam jsme se poprvé zchladili. Poté jsme plavali na "palubu". To bylo místo, kde jsme si hráli nejvíc. Byla to opracovaná prkna, sešroubovaná k sobě jako na voru. Tato naše "paluba" byla zabezpečena řetězy, které byly připevněny k zídce u břehu. Skákali jsme odtud jednotlivě, v řadě nebo nacvičovali různé sestavy. Někdy jsme zkoušeli i dost nebezpečné skoky ze schůdků a to pokaždé o schod výše až ke kraji zídky. Nebo jsme se tu prostě povalovali a nechali vodu jen tak odtékat a dlouhé hodiny si povídali. Čas od času se hloubka Ploučnice, potažmo bazénu, velmi snížila. To jsme museli hned z vody.
 |
| Na fotografii jsou v pravé části dobře vidět schůdky do vody, ale i tzv, paluby (vory). |
Dále si pamatuji, že tu byl dřevěný most, za kterým byla tzv. "malá turbína". U tohoto mostu bylo ještě možné stát - tzn. že nám nad hladinou koukala jen hlava. Když se plavalo dál, potkali jsme tzv. "pevný" most - to byla hranice místa, kterému jsme říkali "u velké turbíny". Dál se jít nedalo. Bylo něco neskutečného, jak turbína burácela přes mříž a jaké divy s hladinou dělala. Pokaždé se mi ulevilo, když jsme se nakonec dostali k žebříku a mohli odtud vylézt.
Když jsme vyšli z vody, museli jsme se na břehu osprchovat, protože vodu z Ploučnice bylo třeba opláchnout. Nechápali jsme dospělé, že v létě jen tak stáli u bazénu, aniž by se šli vykoupat.Ačkoliv byly u vody k dispozici i lehátka s dřevěným opěradlem pro hlavu, nechali jsme tato lůžka z respektu k dospelým na pokoji, i když jsme to neměli nijak nakázáno. Když nebylo možné jít do vody, tak jsme si hráli s kroužky nebo míčem na louce.
Na plovárně bohužel nebyl žádný kiosek, kde by jsme si mohli koupit něco k jídlu či pití, i když jsme u vody měli hlad pořád. Dalo se sice zajít do nějakého obchodu, ale my jsme si většinou něco vyprosili u naší babičky, která bydlela na českolipské ulici. Většinou nám s těžkým srdcem dala krajíc chleba, který jsme si mezi sebou rozdělili. Musíte si uvědomit, že během války byly na nákup jídla používány přidělené potravinové lístky.
Tragédie byla, když jsem jednou zapomněla plavky mé tety na plovárně pod sprchou. Ona mi je jenom půjčila, protože mé vlastní mi již byly malé. Ne každý si mohl dovolit koupit - u Gampeho nebo v obchodě pana Schmidta, nové plavky. Ošacení bylo totiž také na přídělové lístky.
Komentáře
Okomentovat