Přeskočit na hlavní obsah

Budova č.p. 274 a vzpomínka školníkovy dcery


V roce 1888 byla v č.p. 274 zřízena čtyřtřídní chlapecká měšťanská škola. Dostala název "Německá měšťanská škola Korunního prince Rudolfa a princezny Stefanie". Ten byl poděděn po takto původně nazvané nemocnice (tento název od r. 1881), jež byla ve stejné budově a na jejíž provoz však město neuneslo náklady. Prvním ředitelem se stal Ferdinand Bergmann, který na zahradě školy vybudoval pozorovací meterologickou stanici. Spolehlivý školník Flämrich musel denně provádět odečty a zaznamenávat je

Východní křídlo bývalé nemocnice bylo zbouráno a na severní straně byla přistavěna tělocvična a nad ní kreslírna. V roce 1890 vypukla epidemie chřipky při níž onemocněla 1/3 žactva. Z toho důvodu bylo zastaveno vyučování. Od 1. ledna toho samého roku se do škol zavádí jako nepovinný předmět čeština. Učilo se jí 8 - 10 žáků.


V roce 1920 se na benešovském náměstí manifestovalo proti přednostovi zemské rady v Praze Dr. Matějkovi a ministrovi školství Gustavovi Habermanovi. Důvodem bylo zavření 254 tříd na německých školách, zatímco 434 českých tříd bylo v Sudetech otevřeno a to často jen pro 3 až 5 dětí. Zároveň v té době probíhal i boj proti všemu rakouskému. Takže městský úřad obdržel výnos, na jehož základě musel být do 14 dnů na měšťanské škole odstraněn nápis "Kronzprinz Rudolf und Kronprizessin Stephanie". Nákladem 23 848 Kč byla v roce 1925 vybudována moderní učebna chemie a fyziky.

Od 6. února 1945 se v Benešově začíná objevovat velké množství uprchlíků (tzv. Národní hosté), kteří byli ubytováni ve školách i v soukromí. Pro nedostatek topiva i místností se přestává učit. Oficielně bylo vyučování zastaveno 14. února 1945. Ještě nějaký čas se učilo v nouzových třídách v ulici Palackého, Nádražní, v továrně u Grohmannů (bývalá tkalcovna Benar 02), u Mattausche a v hostinci U černého koně (Slovany). V neděli 22. dubna se do školy nastěhoval polní lazaret, který se osmého května přestěhoval dál. 20. května zabírá národní školu české vojsko v počtu 60 vojáků, které později zabírá I. ZDŠ. 14. června přebírá všechny školy řídící učitel Čepela. Slavnostní otevření českých škol se uskutečnilo 11. července v kině. Po prázdninách byla Měšťanská škola opět otevřena v č.p. 274 . Od září zde bylo zapsáno 132 žáků, z nich jedna třetina byla německé národnosti.



Vzpomínka na život ve škole od Tradul Mittag (rozené Patzner)

Narodila jsem se v roce 1924 v měšťanské škole.  Můj otec nemohl ze zdravotních důvodů nadále živit se jako pánský krejčí a tak převzal místo školníka v benešovské měšťance po  panu Flämrichovi, který odcházel do důchodu.

Jak vím z vyprávění mých rodičů, často mě o polední přestávce vozily studentky v kočárku kolem školy.  Později mě dokonce ještě v předškolním věku nechávali učitelé sedávat při vyučování v poslední lavici mezi staršími dívkami.

První ročník základní školy byl v Benešově tenkrát umístěn právě v měšťanké škole nad školním parkem. Naše třídní učitelka Mizzi Hocke měla ve své katedře stále připravený malý box s čokoládovými myškami, které nám dávala za dobré studijní výsledky.

Hedwiga Renftelová (později provdavá Schellmanová), učitelka ručních prací, se častokrát připravovala na své hodiny ve škole pozdě večer. Mohla jsem s ní přitom pak sedět a ona mi vyprávěla krásné příběhy stejně tak jako její manžel, také učitel Josef Schellman. Paní učitelka Schellmanová byla právě ta, která podporovala a inspirovala moji sestru Rosl v tom, aby studovala na učitelku ručních prací.

Učitelský sbor ke konci dvacátých let.
Školní park se svými hustě rostoucími stromy a listnatými keři byl ideální jako hřiště pro děti ze školy i z přilehlých ulic.  V zimě se v něm sáňkovalo. Já si tam ovšem nemohla hrát pokaždé, protože jsem musela tatínkovi v sobotu pomáhat s úklidem ve škole.

V zimních měsících měl můj otec velmi těžký a zdlouhavý pracovní den.  Kromě jiných povinností ještě musel do všech tříd po večerech vláčet uhlí a častokrát vše i připravit na ráno, aby stihnul do začátku vyučování mít všude roztopeno. Jeho kompenzací ke své těžké práci bylo chovatelství výstavních králíků, které mohl mít umístěné na zahradě školy. My děti jsme měly z těchto krásných zvířat ohromnou radost.

Moje maminka celá léta prodávala ve škole o polední pauze vuřty, párky a jiné uzeniny, které jsem  já každý den čerstvé nosila z řeznictví pana Redlicha. Pan Emil Redlich k mé obrovské radosti často ke klobásám přibalil i některé „nepovedené“ kousky pro naši kočku.

Ve třetí třídě jsme se spolužáky tajně zpívali píseň, která byla Čechy zakázaná. Někteří naši čeští spolužáci to ovšem slyšeli. Výsledkem byla návštěva zemského školského inspektora z Prahy, který nás velmi rázně „zpucoval“.

Poté si pamatuju na dva roky docházky do školy v Podmoklech a následně jsem již byla zaměstnána v benešovské spořitelně a se svou „rodnou“ školou jsem se již do bližšího kontaktu nedostala.

V posledním roce války byla škola proměněna na vojenskou nemocnici. Jak se přibližovala fronta, tak místo sloužilo mnohem více jako uprchlický tábor pro němce prchajících z východních území.
Poté si už jen pamatuju, že jsme museli urychleně opustit náš domov.  Ve spěchu jsme připravili některé věci, které byly důležité pro naše prarodiče. Byli jsme přesunuti do náhradního bytu, na smrt vyčerpaní, bez světla s našimi nevybalenými zavazadly. Naštěstí jsem u sebe měla i svůj batůžek plný papírů a fotografií, jež byly jedinou vzpomínkou na můj dosavadní život.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.
V květnu 1945 mu bylo 14 let.
Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.
8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.
Toho več…

Zapomenutí: Hrdinská smrt benešovského učitele Rudolfa Kreibicha

Daniel Rudolf Kreibich se narodil 21. července 1881 ve Valkeřicích. Nejprve navštěvoval obecnou chlapeckou školu v Benešově, poté katolické progymnasium v Drážďanech, kde byl 2 roky a kde byl členem kostelního sboru. Studoval učitelství v Olomouci a v Litoměřicích. Učitelem se na benešovské obecní škole stal již ve školním roce 1900-1901. V květnu 1903 získal svůj vysokoškolský diplom a  v roce 1909 certifikaci k výuce hry na housle na měšťanských školách. Tehdy začal učit i v benešovské obecné škole s ročním platem 720 korun. Vydržel zde až do svého narukování v únoru 1915.


Mimo školu pan Kreibich rád pracoval denně na své zahrádce plné květin a ovocných stromů. Byl též  vynikající zpěvák, který svým krásným barytonovým hlasem těšil posluchače na mnoha koncertech benešovského pěveckého spolku či na různých kostelních vystoupeních. Večery poté rád trávil ve své oblíbené restauraci.

Jako voják sloužil Rudolf Kreibich v "domácím" 42. pěším pluku. K tomu studoval  na záložní d…

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…