Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.

V květnu 1945 mu bylo 14 let.

Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.

8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.

Toho večera šel málokdo spát, protože nikdo nevěděl, co se v příštích hodinách stane. Soused Fäller vyzval k noční hlídce směrem k Benešovu, aby v případě nebezpečí varovala obyvatelstvo.  Byl jsem jejím členem a zůstal na hlídce celou noc jako „spojka“ a měl jsem strašný strach, který se ještě vystupňoval, když jsem z benešovské Palackého ulice uviděl a uslyšel explozi s následnými výstřely. Byla odtamtud vidět ohnivá záře. Později jsme se dozvěděli, že šlo o vybuchlý defektní tank. Kolem 23 hodiny přišlo na josefínskou Horskou louku vícero benešovských obyvatel, cítili se zde bezpečněji. Sdělili nám, že Benešov je ucpán ustupujícím vojskem a téměř neprůjezdný. Každý chtěl být první, ale opuštěná vozidla tomu zabraňovala. Časem byly ucpány i vedlejší ulice. Obyvatelstvo se uzamklo doma nebo se vydalo na bezpečnější místa. S úsvitem následujícího dne bylo údolí Ploučnice klidnější. Na okrajích silnice se válely odhozené věci utíkajících vojáků. Vše nepotřebné šlo stranou. Přes den přelétávala nad Benešovem menší letadla a na několika místech shazovala menší bomby, které nezpůsobily například při bombardování Podmokel větší škody.

Pohled na Benešov nad Ploučnicí z Mlatcí (60. léta dvacátého století)
Jelikož byl i v noci klid, troufli jsme si 10. května do města, abychom zjistili, jak se daří příbuzným a známým. V tuto chvíli jsme věděli, že válka skončila a je klid zbraní. To nám zdvihlo naději a odvahu.  Na naší cestě jsme se dostali jen ke Kleinfabrik (Benar 03, C nebo Elecom). Tam byl přes silnici natažen ostnatý drát a za ním stáli polští vojáci, kteří nás vyzvali k návratu zpět. Na naší cestě jsme viděli téměř na všech domech bílé vlajky a ojediněle i vlajky rudé. Pro nás neznámí lidé pobíhali po předměstí (Nové město, Neustadt) a ptali se na různé cesty.  Po domech se ptali na jídlo
Odpoledne 10. května dorazili na Josefín první polští vojáci. Prohledávali domy a hledali potraviny a navíc po nás požadovali hodinky a šperky. Co nebylo vydáno dobrovolně, vzali si násilím. Přesto celá tato akce probíhala poměrně v klidu, jednalo se o starší vojáky. Hodinky a jiné cennosti jsme v té době neměli po ruce. Jako ochrana před loupeží byly dobře ukryty, nebo zahrabány v lese mezi kameny. Některé hodinky pak byly zničené vlhkostí nebo již nebyly nalezeny, protože se schovávalo za tmy a mlhy.

Druhý den ráno jsme se znovu pokusili dostat do Benešova. Zátaras, který byl u Kleinfabrik, byl nyní pryč a my se dostali až do Brückengasse (Sokolovské ulice) k obchodníkovi Lorenzovi (nyní Blaník). Po cestě jsme viděli rozbité výlohy obchodů, roztříštěné dveře a okenní skla. Začalo rabování. Polští vojáci patrolovali s puškami v ulicích a shazovali nás z chodníků na ulici, jejíž potah byl na vícero místech potrhán. Rabování postihlo zle hodináře Nodese Huberta z č.p. 116 (ČSA). Veškeré vybavení obchodu bylo vyrabováno.

11. května hledalo vícero benešovských žen úkryt na naší Horské louce před znásilňováním, které v Benešově začalo. Od příchozích jsme se dozvěděli, že Poláci chtějí vzít Josefín útokem. Po této informaci utekly ženy z Benešova z Horské louky do lesa, kde přečkaly do druhého dne. Muži opět celou noc hlídkovali.  Nic se však nedělo. Do Benešova jsme si již netroufli, protože přicházely neustále zprávy o útrapách a rabování, které trvaly až do svatodušních svátků. K nám na Horskou louku přicházeli každou chvíli jednotliví vojáci. Hledali u nás hlavně šunku, špek a vajíčka. Přitom nám znovu a znovu prohledávali sklep a spižírnu.  Jednotlivě se objevovali i Rusové, kteří se však chovali rozumně.  Válka jako taková byla za námi. Čekali jsme humánnější obsazení, doufali jsme, že to budou Američané nebo Angličané. Přišli ovšem Poláci a Rusové. A po nich Češi.  
Share on Google Plus

About Vladimír Šefl

Nalezli jste na půdě, ve sklepě, v jeskyni, či kdekoliv jinde staré noviny, knihy, fotografie a podobné artefakty takzvaně "po Němcích"? Ještě než se rozhodnete je spálit či vyhodit do popelnice, neváhejte mě kontaktovat. Třeba se díky tomu zachrání nějaký hezký a neznámý příběh :). email: Sefl@historiebnpl.cz
    Blogger Comment
    Facebook Comment

0 komentářů:

Okomentovat