Přeskočit na hlavní obsah

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.

V květnu 1945 mu bylo 14 let.

Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.

8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.

Toho večera šel málokdo spát, protože nikdo nevěděl, co se v příštích hodinách stane. Soused Fäller vyzval k noční hlídce směrem k Benešovu, aby v případě nebezpečí varovala obyvatelstvo.  Byl jsem jejím členem a zůstal na hlídce celou noc jako „spojka“ a měl jsem strašný strach, který se ještě vystupňoval, když jsem z benešovské Palackého ulice uviděl a uslyšel explozi s následnými výstřely. Byla odtamtud vidět ohnivá záře. Později jsme se dozvěděli, že šlo o vybuchlý defektní tank. Kolem 23 hodiny přišlo na josefínskou Horskou louku vícero benešovských obyvatel, cítili se zde bezpečněji. Sdělili nám, že Benešov je ucpán ustupujícím vojskem a téměř neprůjezdný. Každý chtěl být první, ale opuštěná vozidla tomu zabraňovala. Časem byly ucpány i vedlejší ulice. Obyvatelstvo se uzamklo doma nebo se vydalo na bezpečnější místa. S úsvitem následujícího dne bylo údolí Ploučnice klidnější. Na okrajích silnice se válely odhozené věci utíkajících vojáků. Vše nepotřebné šlo stranou. Přes den přelétávala nad Benešovem menší letadla a na několika místech shazovala menší bomby, které nezpůsobily například při bombardování Podmokel větší škody.

Pohled na Benešov nad Ploučnicí z Mlatcí (60. léta dvacátého století)
Jelikož byl i v noci klid, troufli jsme si 10. května do města, abychom zjistili, jak se daří příbuzným a známým. V tuto chvíli jsme věděli, že válka skončila a je klid zbraní. To nám zdvihlo naději a odvahu.  Na naší cestě jsme se dostali jen ke Kleinfabrik (Benar 03, C nebo Elecom). Tam byl přes silnici natažen ostnatý drát a za ním stáli polští vojáci, kteří nás vyzvali k návratu zpět. Na naší cestě jsme viděli téměř na všech domech bílé vlajky a ojediněle i vlajky rudé. Pro nás neznámí lidé pobíhali po předměstí (Nové město, Neustadt) a ptali se na různé cesty.  Po domech se ptali na jídlo
Odpoledne 10. května dorazili na Josefín první polští vojáci. Prohledávali domy a hledali potraviny a navíc po nás požadovali hodinky a šperky. Co nebylo vydáno dobrovolně, vzali si násilím. Přesto celá tato akce probíhala poměrně v klidu, jednalo se o starší vojáky. Hodinky a jiné cennosti jsme v té době neměli po ruce. Jako ochrana před loupeží byly dobře ukryty, nebo zahrabány v lese mezi kameny. Některé hodinky pak byly zničené vlhkostí nebo již nebyly nalezeny, protože se schovávalo za tmy a mlhy.

Druhý den ráno jsme se znovu pokusili dostat do Benešova. Zátaras, který byl u Kleinfabrik, byl nyní pryč a my se dostali až do Brückengasse (Sokolovské ulice) k obchodníkovi Lorenzovi (nyní Blaník). Po cestě jsme viděli rozbité výlohy obchodů, roztříštěné dveře a okenní skla. Začalo rabování. Polští vojáci patrolovali s puškami v ulicích a shazovali nás z chodníků na ulici, jejíž potah byl na vícero místech potrhán. Rabování postihlo zle hodináře Nodese Huberta z č.p. 116 (ČSA). Veškeré vybavení obchodu bylo vyrabováno.

11. května hledalo vícero benešovských žen úkryt na naší Horské louce před znásilňováním, které v Benešově začalo. Od příchozích jsme se dozvěděli, že Poláci chtějí vzít Josefín útokem. Po této informaci utekly ženy z Benešova z Horské louky do lesa, kde přečkaly do druhého dne. Muži opět celou noc hlídkovali.  Nic se však nedělo. Do Benešova jsme si již netroufli, protože přicházely neustále zprávy o útrapách a rabování, které trvaly až do svatodušních svátků. K nám na Horskou louku přicházeli každou chvíli jednotliví vojáci. Hledali u nás hlavně šunku, špek a vajíčka. Přitom nám znovu a znovu prohledávali sklep a spižírnu.  Jednotlivě se objevovali i Rusové, kteří se však chovali rozumně.  Válka jako taková byla za námi. Čekali jsme humánnější obsazení, doufali jsme, že to budou Američané nebo Angličané. Přišli ovšem Poláci a Rusové. A po nich Češi.  

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zapomenutí: Hrdinská smrt benešovského učitele Rudolfa Kreibicha

Daniel Rudolf Kreibich se narodil 21. července 1881 ve Valkeřicích. Nejprve navštěvoval obecnou chlapeckou školu v Benešově, poté katolické progymnasium v Drážďanech, kde byl 2 roky a kde byl členem kostelního sboru. Studoval učitelství v Olomouci a v Litoměřicích. Učitelem se na benešovské obecní škole stal již ve školním roce 1900-1901. V květnu 1903 získal svůj vysokoškolský diplom a  v roce 1909 certifikaci k výuce hry na housle na měšťanských školách. Tehdy začal učit i v benešovské obecné škole s ročním platem 720 korun. Vydržel zde až do svého narukování v únoru 1915.


Mimo školu pan Kreibich rád pracoval denně na své zahrádce plné květin a ovocných stromů. Byl též  vynikající zpěvák, který svým krásným barytonovým hlasem těšil posluchače na mnoha koncertech benešovského pěveckého spolku či na různých kostelních vystoupeních. Večery poté rád trávil ve své oblíbené restauraci.

Jako voják sloužil Rudolf Kreibich v "domácím" 42. pěším pluku. K tomu studoval  na záložní d…

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…