Přeskočit na hlavní obsah

U radostného výčepu - Českolipská 282, hostinec a řeznictví

Fotografie z  30. let dvacátého století. Rybník a řeznictví je barevně zvýrazněno.

Emil Redlich byl majitelem hostince a významného řeznictví „ Zur Frohschenke“, které se nacházelo v městské části Neustadt, č.p.282. Budova panu Redlichovi nepatřila hned. Ještě před první světovou válkou se zde vystřídalo několik majitelů (taktéž řezníků a hospodských) a poté šla budova to správy průmyslníka Mattausche. Ten pak panu Redlichovi budovu na dlouhá léta pronajmul a poté i prodal.

V dubnu 1926 bylo řeznictví zatopeno při povodni, znovuobnovení provozu však netrvalo dlouho. Hostinec zde byl i za časů druhé světové války. Až do roku 1945 se Redlichovi také starali o kapli Nejsvětější trojice, se kterou jejich podnik sousedil. Po válce budova sloužila národnímu podniku Benar. Pořádaly se zde např. zábavy, divadla a jiná představení. Později zde vzniklo výpočetní středisko a nakonec generální ředitelství a.s. Benar.      


Stav budovy v roce 2014
A jak se pracovalo v Redlichově řeznictví ?

V pondělí byl den porážek býků a telecího dobytka. Pokud se při výběru zvíře chovalo agresivně, bylo za pomoci dvou tovaryšů odvedeno zpátky k sedlákovi. Zvířata, která byla vhodná pro porážku, mašírovala společně s pomocníky pravidelně mezi čtvrtou a půl pátou hodinou ranní za pomoci provazů a "pout" z textilu k řeznictví, rovnou na porážku.

V dílně byl býk zafixován pomocí "železného prstenu" a výstřelem usmrcen. Vykuchán, rozdělen na půlku a pak na čtvrtiny. S telaty to byla stejná operace. Poté byl zavolán veterinář, který si prohlédnul vnitřnosti zvířete a na základě jeho - většinou kladného verdiktu, byly naporcované kusy převezeny do chladírny.

Chladírna byla každou zimu naplněna přírodním ledem, který se doloval z takzvaného žabího rybníku, ležícího hned vedle řeznictví.

V úterý byla pravidelná porážka prasat - vždy 5 až 7 kousků.

Prasata většinou přiváželi hospodáři sami přímo k řeznictví, kde byla hned poražena a rozdělena na polovinu. Poté rychle odnesena do chladírny a pověšena na háky. Střeva byla vyprázdněna, obrácena, umyta a poté se umístila do solného roztoku. Tím byla připravena k dalšímu využití.

Středa a čtvrtek se nesly ve znamení příprav a vaření.

Připravovaly se vnitřnosti a maso, které se mlelo ve strojích, okořenil šéfkuchař osobně. Takhle se vytvářely játrové paštiky, jelita, klobásy a vše se pak vařilo v kotlících. Musel se dát veliký pozor na to, aby střívka nepraskla. Uvařené klobásy byly naloženy do studené vody, kde se ochladily, a poté byly vyvěšeny na policích, krásně vedle sebe v řadách.

Nejčastěji při vaření praskaly párky. Ty, kterým se to stalo, našly uplatnění v populární párkovo-klobásové polévce :)

V ten den už přicházeli lidé ze sousedství, aby jim v řeznictví naplnili hrnce a džbány levnou a dobrou polévkou. Někdo dal korunu, někdo jen poděkoval.

Interiér řeznictví v roce 1937
V pátek přišly na řadu další lahůdky: roztíratelný Braunschweiger, uzené klobásy, vídeňské párky, vuřty, bílá a červená tlačenka, vařená a uzená šunka a mnohé další. Třeba šunka od kosti : ta byla nejprve nasolená, poté přišla do dubového sudu a po určité době byla uvařena, zavěšena a připravena k prodeji. Taková šunka byla tehdy velikou specialitou - bez užití chemických látek a různých "urychlovačů".

Další oblíbenou specialitou byla sekaná. Její maso bylo ochucené bylinkami, vložené na pánev pokrytou pupkem z telete a takto zabalené bylo vloženo do pece a upečeno dozlatova. Sekaná byla často prodávána přímo u silnice paní Redlichovou, která ji zalívala vynikající omáčkou z jejich restaurace. Jako příloha postačil chléb. V restauraci bylo možné si k této lahůdce dokoupit točené pivo. V nabídce bylo pivo z Verneřic, Velkého Března a samozřejmě i z Benešova. Oblíbenou pochoutkou hostů byly obložené chleby, jež byly známé široko daleko.
Vytvářeli se z čerstvého selského chleba s pěkně sázenou oblohou. Šlo o šunku, vařené maso, okurku, ředkvičku atd. Hospoda byla známá také i pro svoje ořechové dorty.

V sobotu byl pro zaměstnance řeznictví poměrně klid. Vykosťovalo se maso na sekanou, krájela se slanina, udilo se …


Hosté si zde mohli nechat vyčistit své kolo - zvykem bylo pak dát za to učedníkovi jednu korunu. Pan Redlich navíc nechal pro blaho hostů postavit kuželník - a stejně tak jako u kol, byli k ruce učni, kteří hostům kuželky stavěli. V té době se takhle dobře vydělávalo kapesné.

Kaple Nejsvětější trojice na rozcestí silnice do Heřmanova a Františkova n.Pl - v pozadí budova č.p. 282. Fotografie z počátku 70. let dvacátého stolení.   (Foto: Luděk Smejkal)

Stav na počátku 60. let dvacátého století. Novinový výstřižek.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně,…

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.
V květnu 1945 mu bylo 14 let.
Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.
8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.
Toho več…

Hostinec U dobrého zdroje, Palackého č.p. 379 (nyní Wolkerova)

Ještě před rokem 1910 byl majitelem objektu Wenzel Netzold. Provozoval zde stáčírnu limonád a sodovky. Jeho limonáda Netzoldovka byla po okolí velmi oblíbená ba vyhlášená. Časem se více orientoval na alkohol a významnější úspěch zaznamenal se svým citronovým šampaňským. Ve svých inzerátech dále vyzdvihoval možnost ustájení koní svých hostů (stáje byly hned u domu). V roce 1914 pronajímal pan Netzold prostory hostince Leo Neumannovi. Ten se časem stal právoplatným majitelem celého objektu. Hospoda dostala název "Zur guten Quelle" - "U dobrého zdroje" a její provoz zůstal nepřerušen až do konce války v roce 1945. Benešovští sem chodili nejen na pivo, ale též mohli využít služeb krejčího Franze Zimmera (později Rudolfa Forhiho), nebo zde byla k dostižení porodní bába Emilia Kellerová.



Kdo vše bydlel v roce 1921 v tomto domě?
V prvním bytě především majitel hostince a benešovský rodák Leo Neumann (*1876) s ženou Marií. V podnájmu přebývala číšnice Boža Mejstříková. A …