Doby jsou různé a proto se v roce 1938 ulice „U Mostu“ stala ulicí „Horsta Wessela“, poté v roce 1945 „Marxova“ a později „Sokolovská“. Přesto všechno zůstal dům č.p. 104 mým rodným domem. V něm prožila moje sestra i já bezstarostné dětství. V roce 1864 se nad domem objevila májka, která svědčila o pilnosti řemeslníků, kteří nový řadový jednopatrový dům na předměstí postavili. Můj pradědeček, pletařský mistr Franz Fieber se se svojí ženou Marii a dětmi Juliusem a Marii se tak jako mnoho jiných spoluobčanů stali obětí požáru města z května 1863. Tenkrát shořely téměř všechny dřevěné domy až do základů. Kromě několika věcí, které po požáru zůstali, zůstala i silná vůle měšťanů k nové výstavbě. Jeden pomáhal druhému, sousední města a okolní dědiny se ukázaly býti solidárními. Po nastěhování do nového domu se dědeček ve vedlejším stavení („barevně“) vyučil ručnímu pletení. Jeho syn Julius, čili můj dědeček, pokračoval v jeho stopách a vedl živnost dál. Pletení punčoch bylo tehdy v Benešově mimo perníkářství nejsilnější ekonomickou činností. Nejdříve musely být upleteny punčochy. Poté byly dopraveny do cechovní valchy, kde byly vodou z Ploučnice valchovány. Poté byly na různě velkých formách vysoušeny. Ženy a děti je pak, většinou doma, česaly sušenými plody durmanu až získaly vzhled vlny. Nakonec se punčochy ještě mohly barvit. S dřevěnými formami a durmanovými jablíčky jsme si jako děti hrávali. Trakařem bylo hotové zboží vozíváno na trhy v Úštěku, Litoměřicích a Ústí nad Labem. Zavedením masové strojní výroby punčoch se museli pletaři svého řemesla vzdát. Děda patřil kromě dvou dalších žijících členů, mezi poslední zástupce cechu a své památky věnoval v roce 1905 benešovskému muzeu. Moji rodiče pak v domě č.p. 104 zařídili obchod se střihy, oblečením a peřím. Měli jej do roku 1930, nežli je pronajali rodině Gampe. Radost a bolest nebyly v rodině daleko od sebe. Tak z pěti dětí zemřely dvě bohužel velmi brzo: Hansi ve třech letech na záškrt a Liesl v sedmi letech na zánět mozkových blan. Dvě nemoci, proti kterým dnes již dávno nejsme bezmocní. První sv. válka vtrhla do rodiny Fieberovy bez milosti. V roce 1917 přišla smutná zpráva z italské fronty, že nadějný život syna Oskara zhasl po nesmyslném zásahu granátem. S tímto zásahem osudu se prababička nikdy nesmířila. Když v roce 1939 ve svých 81 letech zemřela, netušila naštěstí, že zanedlouho narukují její dva vnuci do II. světové války, kde její vnuk Helmut Strobach padl v prvních dnech po svém nasazení v Rusku. Dcera Anna se již v roce 1905 provdala do České Lípy. Na domě byla provedena přístavba, takže po provdání dcery Marie (1920) zde mohla zůstat i mladá rodina Rotschova, čímž do domu přibyla třetí generace. Když rodiče v roce 1930 odešli do důchodu, nastala pro sestru Dorotheu a mně hezká doba. Zvláště děda si rozuměl s dětmi. Vyprávěl jim o historii Benešova a okolí i s pověstmi a pohádkami.
 |
| Julius a Marie Fieber v roce 1904. |
Mě zaujal jeho zážitek s pruskými kyrysníky, který se udál jednoho večera roku 1866. Bouchali na dveře a poté barbarsky vtrhli do kuchyně. Když spatřili pod stolem ustrašené děti Marii a Juliuse, začali se smát a sundali své vysoké helmy a rozdělili jim cukrové preclíky. Ve dnech bitvy u Hradce Králové a u Chlumce možná vzpomněli na své děti doma. Neméně napínavě vyprávěl děda o obsazení města husity z 8.května 1426. Děti byly vyděšené zabitím 6 radních, které husité vylákali na Táborský vrch. Ještě hůře na ně působila zrada „Jidášky z Benešova“, která husitům ukázala skrytý vchod do města. Vyprávěl i o moru, který v roce 1496 zahubil 576 obyvatel Benešova. Morová kára jezdila dnem i nocí.
 |
| Reklama fy rodiny Gampe z čp. 104 |
K domu patřil také kus pole na Ostrém a louka s ovocem na levé straně pěší cesty do Františkova. Tam jsme se naučili poznávat stromy a keře, pomáhali jsme při česání a sběru ovoce, na senách i otavě. Pro dospělé bylo v té době v měšťanském pivovaru pivo zdarma. Od roku 1865 bylo již pivo vařeno v novém pivovaru. S dědou jsem si několikrát provoz v pivovaru prohlédl a byli jsme hrdí, že máme vlastníme podíly za 100 korun. Děda zemřel v roce 1934 a babička Fieberova v roce 1939. Třikrát zdvihly a položili podle starého zvyku funebráci těžké dubové rakve, když při pohřbech míjeli práh domu č.p. 104. Při obou pohřbech bylo v průvodu velké množství smutečních hostů. Pro mě a sestru to byla první velká bolest v životě potkala. V roce 1994 jsem Benešov po padesáti letech konečně opět navštívil.
(Dle vzpomínky Ericha Rotscheho v BWB 1995)
Komentáře
Okomentovat