Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2015

Hostinec "U Pruského skoku", Novina č. p. 426

Stavení na místě dnešního č. p. 426 (dříve Novina č. p.6) evidujeme již v první polovině 18. století. Tehdy zde hospodařila rodina Theissigů. Od konce 18. století měla usedlost v držení rodina Phillipových – a tomu tak zůstalo po více než 150 let. Hostinec zde byl provozován už před rokem 1900. V roce 1897 totiž umírá první známý hostinský Josef Phillip (v pouhých 43 letech). Posledním nositelem tohoto příjmení byla Julie Phillipová. Byla to vdova po Josefovi a provozovala lokál až do roku 1918, kdy zemřela ve svých 61 letech na tuberkulózu. V tu dobu už pohostinství postupně přebíral Richard Hauptmann, původem z Děčína. Richard byl v březnu 1915 povolán do bojů první světové války. Přes Terezín a Hradec Králové se dostal až na ruskou frontu. 21. července toho roku zde byl při přestřelce "ošklivě" zraněn a po tříměsíčním pobytu v několika špitálech byl komisí uznán jako invalida. To právě on pojmenoval svůj hostinec, na základě vyprávění místních občanů, "U

Zemědělská a průmyslová výstava v Benešově nad Ploučnicí, 22.-29. září 1895

Slavnostního otevření zemědělské a průmyslové výstavy spojené se sváteční ceremonií se i přes nepříznivé počasí zúčastnilo mnoho významných hostů. Přítomni byli samotní členové benešovského spolku, vysocí státní úředníci, velkoprůmyslníci, zástupci města Benešova a Verneřic, mnoho vystavovatelů a členů komise. Ulice města byly slavnostně vyzdobeny a procházel jimi průvod až k výstavišti, kde již čekalo vedení výstavy. Prezident expozice Mudr. Oswald Althammer (mimo jiné velitel benešovských ostrostřelců a sám výborný střelec), starosta města Benešova Florian Schrötter jr., okresní zemědělský předseda Josef Pietschmann, předseda benešovského zemědělského spolku pan Pfeifer. Tito všichni ve svých projevech ocenili význam výstavy nejen pro Benešov, ale i pro celý kraj. Následně promluvil poslanec Stefan Richter a pogratuloval jako zástupce země i okresu organizátorům výstavy k úspěšnému dokončení přípravných prací. Poté zde přítomný děčínský hejtman svobodný pán Von Baselli, prohlásil vý

Veřejná plovárna v Benešově nad Ploučnicí

Vyprávění Getrudy Rennerové o jedné z mála dětských radostí za druhé světové války v Benešově nad Ploučnicí.      Nejednalo se o koupaliště v dnešním slova smyslu, ale i tak jsme si tam při koupání užili spoustu legrace. Mluvím o venkovním bazénu (plovárně) v Benešově na řece Ploučnici. V letních dnech jsme po škole hned pospíchali domů, najíst se a rychle do plavek! Pak už jsme nemysleli na nic jiného, než-li na koupání. Plovárna byla v Mlýnské ulici (dnešní Boženy Němcové) za místní elektrárnou. Cesta tam vedla přes zahradu rodiny Hegenbarthových. Byla to zahrada plná lákadel, kde rostly překrásné červené jahody.. U vchodu byla na stolku položena pokladna - z dnešního hlediska je zajímavé, že tato "pokladnička" byla odemčená a otevřená, ponechána zcela bez dozoru. Po levé straně byly kabinky pro dámy a pro pány pak vpravo. Byla zde také možnost pronájmu samostatné chatky.. Cesta do vody vedla po zděných schůdkách. Když jsme po nich sešli, ocitli jsme se zhruba

Benešov v drážním průvodci z roku 1886

Fotografie z benešovského nádraží z přelomu století Popis Benešova a trati na Českou Lípu z roku 1886 (Ilustrovaný průvodce České severní dráhy)      Benešov, město s 250 domy a zhruba 2000 obyvateli. Z veliké části nově vystavené po ničivém požáru před 23 lety. Leží na soutoku markvartického potoka a řeky Ploučnice v krásné čedičové krajině. Benešovsko je lemováno novými průmyslovými podniky. Ještě před vjezdem do města (od Děčína) jsme si všimnuli společnosti Pietschmann zpracovávající bavlnu, pak vidíme hned u nádraží nově vystavěnou barvírnu přízí bratří Grohmannů (stejně jako v Bystřanech u Teplic a Lindavě u Cvikova). Kromě toho ve městě nalezneme skárnu, významnou punčochářskou produkci a další..      Levá strana města je nově osídlena. Je zde i nemocnice. Velmi zajímavý je v Benešově kostel (vysoko posazené vitráže, mřížová brána, pomník Salhausenů). Kromě toho dva zámky - a to hraběnky Černínové a majitele panství, hraběte Osvalda Thuna. První se nachází na ná

Jan z Nepomuku

Svatořečení Jana z Nepomuku bylo uskutečněno v roce 1729. Mezi lidmi byl však uctíván dávno předtím jako patron vody. Kult Jana Nepomuského se rozvíjel hlavně v období protireformace. Roku 1659 se nad Ostrým přehnala bouře. Průtrž mračen byla tak mohutná, že na polích zůstávaly hluboké brázdy a samotný dvůr Ostrý byl rovněž pod vodou. Aby se to již nikdy neopakovalo nechala vdova po Hauboldovi Paustovi z Liebstadtu pánu na Velké Bukovině a Ostrém († 14. 11. 1655), paní Marie Magdalena z Rosenfeldu zhotovit v roce 1661 sochu Jana z Nepomuku. Socha byla provedena téměř v životní velikosti  a s podstavcem dosahovala výšky 3,5 metru. Na jižní straně je vytesán letopočet 1661. Od tohoto roku se každoročně vydávalo z Benešova na Ostrý procesí a vrchnost se starala i o to, aby byl zastoupen příslušný počet obyvatel z okolních vesnic. Jedné zimy uhodil do sochy Jana Nepomuckého blesk a částečně ji roztrhl. Zprávu o opravě pak v roce 1712 zanesl do účetní knihy zámecký správce Augustin Sch

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

       A mužstvo. O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.       V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž

Sokolovská č.p. 104, osudy domu

Doby jsou různé a proto se v roce 1938 ulice „U Mostu“ stala ulicí „Horsta Wessela“, poté v roce 1945 „Marxova“ a později „Sokolovská“. Přesto  všechno zůstal dům č.p. 104 mým rodným domem. V něm prožila moje sestra i já bezstarostné dětství. V roce 1864 se nad domem objevila májka, která svědčila o pilnosti řemeslníků, kteří nový řadový jednopatrový dům na předměstí postavili. Můj pradědeček, pletařský mistr Franz Fieber se se svojí ženou Marii a dětmi Juliusem a Marii se tak jako mnoho jiných spoluobčanů stali obětí požáru města z května 1863. Tenkrát shořely téměř všechny dřevěné domy až do základů. Kromě několika věcí, které po požáru zůstali, zůstala i silná vůle měšťanů k nové výstavbě. Jeden pomáhal druhému, sousední města a okolní dědiny se ukázaly býti solidárními. Po nastěhování do nového domu se dědeček ve vedlejším stavení („barevně“) vyučil ručnímu pletení. Jeho syn Julius, čili můj dědeček, pokračoval v jeho stopách a vedl živnost dál. Pletení punčoch bylo tehdy v B

Sokolovská č.p. 114, cukrárna Josefa Kannebergera

Prarodiče Josef a Marie Kanneberger začali jako mladí lidé v malém podnikat. Děda Josef se vyučil cukrářem a začal s tímto sortimentem cukrovinek: různé druhy trvanlivého pečiva, perníky, marcipány, mandlové tyče, cukrové věnečky, suchary, piškoty, linecké dortíky a mnoho dalšího. Babička chodila s krosnou na zádech k mlynáři (Pápert – Mühle) do Heřmanova pro potřebnou mouku. S hotovými výrobky (opět na zádech) jezdila na týdenní trhy do Děčína, kde zboží prodávala. Odbyt běžel a když měli dost peněz otevřeli si v dnešní Sokolovské ulici (Brückengasse) č.p. 114 cukrárnu. Poté se začaly vyrábět i dorty, kremrole, pěnové řezy, indiáni a ovocné dorty. Babiččiny děti, moje máma, teta Anni a strýc Pepi zde vyrůstali a tak při pečení pomáhali. Děvčata pomáhala v krámě a strýc Pepi se učil cukrářem, i když by byl raději myslivcem. Obchod běžel dobře a tak bylo otevřeno i v neděli. Když šli lidé z vesnic do kostela, při zpáteční cestě domů si vzali pytlík sladkostí. Tak pracovala celá rodina.

Kaple Bolestné matky boží

Na jihozápadní straně benešovského kostela stojí kaple Bolestné matky boží. S biskupským souhlasem ji nechal postavit tehdejší benešovský radní Karl Matuje z kostelní ulice č.p. 68. Zároveň se stavbou založil udržovací fond, do kterého vložil 20 zlatých. Do kaple byl instalován oltář a v roce 1750 byla kaple vysvěcená. Od roku 1765 se zde prostřednictvím biskupa Waldsteina konaly každoroční bohoslužby. V roce 1886 byla kaple vyzdobena i z vnějšku a opraven oltář. V roce 1917 byla v kapli opravena dlažba, natřeny lavice, okna a zaveden elektrický proud. Později byl vedle oltáře po pravé straně instalován obraz sv. Barbory, patronky dělostřelectva, a po levé straně obraz sv. Jiří, ochránce pěchoty a jezdectva. Na památku těžkých dob první světové války byla kaple přejmenována na Válečnou vzpomínkovou kapli. Uvnitř bylo umístěno šest tabulí se jmény 80 padlých z let 1914 – 1918. Po zrušení kaple Čtrnácti pomocníků v nouzi na bývalém hřbitově se patroni kostela ( bratří Grohmann

Kale Nejsvětější trojice, Papierkapelle či papírová kaple

Kaple Nejsvětější trojice na rozcestí silnice do Heřmanova a Františkova n.Pl. byla postavena v roce 1710. Lidově byla též nazývána Papírovou kaplí. Zimu v roce 1709 – 1710 si tehdejší pamětníci pamatovali dlouho. Trvala bez přerušení od 2. října 1708 až do 12. února 1709 (toho dne se prudce oteplilo). Vlivem prudkého tání začal ze břehů vystupovat Heřmanovský potok a 13. prosince i Ploučnice. Čtrnáctého února zmizely všechny lávky a mostky a 15. února už údolí Ploučnice vypadalo jako jedno velké jezero s bezpočetným množství ker. Když bylo kolem poledne v papírně již 10 stop vody, uchýlil se majitel papírny, Jan František Ossendorf, se svými lidmi, na bezpečný pahorek u dnešní silnice. Sám však nevěřil, že by mohla být papírna nějak vážněji ohrožena. Kolem druhé hodiny odpolední však Heřmanovský potok připlavil obrovské množství tříště, která se začala o budovu papírny zachytávat. Tak velký tlak budova nevydržela a zřítila se. Stovky lidí tuto událost sledovaly, ale pomoci nemohl nik