Přeskočit na hlavní obsah

Sokolovská č.p. 114, cukrárna Josefa Kannebergera

Prarodiče Josef a Marie Kanneberger začali jako mladí lidé v malém podnikat. Děda Josef se vyučil cukrářem a začal s tímto sortimentem cukrovinek: různé druhy trvanlivého pečiva, perníky, marcipány, mandlové tyče, cukrové věnečky, suchary, piškoty, linecké dortíky a mnoho dalšího. Babička chodila s krosnou na zádech k mlynáři (Pápert – Mühle) do Heřmanova pro potřebnou mouku. S hotovými výrobky (opět na zádech) jezdila na týdenní trhy do Děčína, kde zboží prodávala. Odbyt běžel a když měli dost peněz otevřeli si v dnešní Sokolovské ulici (Brückengasse) č.p. 114 cukrárnu. Poté se začaly vyrábět i dorty, kremrole, pěnové řezy, indiáni a ovocné dorty. Babiččiny děti, moje máma, teta Anni a strýc Pepi zde vyrůstali a tak při pečení pomáhali. Děvčata pomáhala v krámě a strýc Pepi se učil cukrářem, i když by byl raději myslivcem. Obchod běžel dobře a tak bylo otevřeno i v neděli. Když šli lidé z vesnic do kostela, při zpáteční cestě domů si vzali pytlík sladkostí. Tak pracovala celá rodina. Babička byla zaměstnána v místnosti s pecí, kde vařila marmeládu z vlastního rybízu, který používala na pečivo atd.


První učeň a první tovaryš s nimi později pracovali a bydleli též v tomto domě. Když obchod převzal můj strýc Pepi, pomáhal děda ještě pořád u pece a babička vařila pro všechny v domě. V krámě teď prodávala teta Mia, žena strýce Pepiho. Bydleli jsme s ním také v domě. Moje nejmilejší místo bylo v pekárně u pece. Tam jsem dostala kousek těsta, udělala jsem z něj placky nebo preclíky, které pak pro mě s ostatními výrobky upekli. Takové světnice s pecí se jako tenkrát už neexistují. Tam se i vařilo a jedlo. Velká kamnová pec zabírala půl světnice, měla tři trouby (plechy na pečení byly velké skoro jeden metr). Plotna byla na vaření a topilo se jako jiných kuchyňských kamnech. Pod troubami bylo narovnáno dřevo, které bylo potřeba k topení. Naproti peci byla kuchyňská skříň a u ní malá, černá, kožená pohovka – moje nejmilejší místo. Před křeslem stál stůl a židle a dva dlouhé pracovní stoly k pečení, dále stroj na těsto a mnoho pečících forem na dorty a perník. O vánocích se pekly perníkové mikulášové potažení cukrovou polevou. Já jsem na ně pak směla pokládat barevně tištěné obrázky mikuláše. Z toho jsem měla obzvláštní radost. Pro výlohu byla upečena perníková chaloupka a před ní stáli čokoládoví Jeníček s Mařenkou a čarodějnicí (Hansel, Gretel und Hexe).

Před velikonocemi byla z piškotového těsta pečena malá srdíčka, dortíky a vajíčka které pak byly potažena glazurou (růžovou cukrovou polevou). Přitom jsem také směla pomáhat. Na mnoho výrobků byla používá sníh ušlehaný z bílků vajíček. Šlehačka byla ještě sotva známá. Kremrole, sněhové dorty (piškotový základ, přes něj silná vrstva sněhu z bílků a přetažené čokoládou), také pěnové řezy a indiáni. Vše bylo plněno sněhem z bílků. Sníh z bílků byl šlehán v měděném kotli velkou metlou na sníh. Tuto práci vykonával většinou učedník. Vajíčka pro obchod byla dodávána po kopách železnicí. Byla uložena v dlouhých bednách vystlaných slámou. Když byla vajíčka na místě, byla zkontrolována a prasklá byla ihned zkonzumována. Část vajec byla uložená v kameninových nádobách ve vápenatém roztoku ve sklepě. Stejně to dělaly i hospodyně. Protože v chladnou dobu byla špatná snůška, vajec bylo málo a byla velice drahá. Později jsme začali vyrábět i zmrzlinu. Z mléka a vajíček byl uvařen vanilkový krém, nebo krém s kakaem. To se pak nechávalo ve zmrzlinovém stroji zmrznout. To byla také tvrdá práce. Jako dítě jsem u toho často byla a směla jsem držet škrabák. Zmrzlinový stroj se skládal ze sudu (podobného dřevěnému sudu), ve kterém byl zabudován malý kotel,  kterým se pomocí kliky dalo točit. Mezi sudem a kotlem byl nacpán led, který strýc Pepi boural v Habartickém (Bystrá) potoce a skladoval jej ve vlastnoručně zbudované kůlně pro uchovávaní ledu. Kůlna měla dvojité stěny a mezi nimi jako izolace byla škvára. Při výrobě zmrzliny se (převařená) studená vanilka nebo čokoládový krém nalil do malého kotle, kterým se pak točilo tak dlouho až tekutina na stěně kotle začala pomalu mrznout. Škrabkou, která se držela na stěně kotle. Tím se zmrzlé odškrabávalo tak dlouho, až byla promrzlá celá masa. Pak se zmrzlina dala do „konzervátoru“, což byl druh lednice, chlazené ledem. Odtamtud se vyndávala pro přípravu porcí a plnění sáčků. Dnes za použití elektřiny je všechno jednodušší. Zmrzlina ale chutnala báječně. Zpracovávali jsme čerstvé maliny a jahody, které nám nosili sběrači. Zmrzlina byla v létě velice žádaná. Hosté si ji mohli objednat i v obchodě k bílému kulatému stolu. Když byla zmrzlina, byla na obchodě na obchodě vyvěšena vlaječka. Jako dítě jsem v tomto sladkém světě vyrostla. Strýc Pepi koupil před druhou světovou válkou ještě jeden zmrzlinový stroj. Ten už, ale nemohl být řádně využit. Strýc Pepi musel narukovat, a po válce, kdy jsme museli všichni pryč, všechno skončilo.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Joseph Willomitzer

Josef Willomitzer se narodil se narodil 17. dubna 1849 v Benešově n. Pl. a zemřel 3. října 1900 v Praze (pohřben byl na Olšanských hřbitovech). Willomitzer byl německý spisovatel, publicista a básník. Byl šéfredaktorem  pražských německých novin  „Zeitung Bohemia“ a členem spolku pražských německých spisovatelů a umělců „Concordia“. Jeho otec se živil jako právník. Poté co jej přeložili do Chebu, žil tam s ním i J. Willomitzer. Otcova předčasná smrt zastihla mladého Willomitzera v šesté třídě gymnázia. O dalších studiích pak již nepřemýšlel a nastoupil do učení k jednomu chebsko-františkolázeňskému knihkupci a vydavateli novin. V té době vznikly první Willomitzerovy humoresky. Také Chebské noviny otiskovaly příspěvky mladého Willomitzera. Na tomto základě povolal Willomitzera Franz Klutschak (redigoval Zeitung Bohemia) do Prahy. Na konci sedmdesátých let 19. století již Willomitzer Bohemii společně s šéfredaktorem Josefem Waltrem řídil. Když Walter v roce 1889 zemřel, řídil již

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Poslední benešovský provazník Josef Fiedler

Provazník Josef Fiedler měl sídlo na náměstí v domě č.p. 7 (ve třicátých letech 20.st. zde byl i obchod s rybami). Byl jedním z posledních zástupců prastarého řemesla provaznictví nejen v Benešově nad Ploučnicí, ale i v širokém okolí a díky své dobré práci byl znám i daleko v alpských zemích. Býti provazníkem, to byla především velmi namáhavá ruční práce. A pan Fiedler, díky svému umu, zvládnul v podstatě veškerý představitelný sortiment - od šňůr na prádlo až po horolezecká lana. Od vchodových dveří domu až k zadnímu nároží zahrady vedla jakási dálnice z různých lan. Tenhle asi 50 metrů dlouhý prostor byl plný konopných provázků, které musely být po této dráze několikrát zpětně omotány. A z těchto šňůr se pak dále vytvářely provazy. Při výrobě provazů pomáhal panu Fiedlerovi i jeho syn Franz, který se hodil především na otáčení kol napojených na převody. S delšími provazy se muselo jít až k Dolním Habarticím do prostoru poblíž Bendelovy pily. Tam bylo k dispozici zhr