Přeskočit na hlavní obsah

Veřejná plovárna v Benešově nad Ploučnicí

Vyprávění Getrudy Rennerové o jedné z mála dětských radostí za druhé světové války v Benešově nad Ploučnicí.
    
Nejednalo se o koupaliště v dnešním slova smyslu, ale i tak jsme si tam při koupání užili spoustu legrace. Mluvím o venkovním bazénu (plovárně) v Benešově na řece Ploučnici. V letních dnech jsme po škole hned pospíchali domů, najíst se a rychle do plavek! Pak už jsme nemysleli na nic jiného, než-li na koupání. Plovárna byla v Mlýnské ulici (dnešní Boženy Němcové) za místní elektrárnou. Cesta tam vedla přes zahradu rodiny Hegenbarthových. Byla to zahrada plná lákadel, kde rostly překrásné červené jahody..

U vchodu byla na stolku položena pokladna - z dnešního hlediska je zajímavé, že tato "pokladnička" byla odemčená a otevřená, ponechána zcela bez dozoru. Po levé straně byly kabinky pro dámy a pro pány pak vpravo. Byla zde také možnost pronájmu samostatné chatky..

Cesta do vody vedla po zděných schůdkách. Když jsme po nich sešli, ocitli jsme se zhruba v hloubce jednoho metru. Tam jsme se poprvé zchladili. Poté jsme plavali na "palubu". To bylo místo, kde jsme si hráli nejvíc. Byla to opracovaná prkna, sešroubovaná k sobě jako na voru. Tato naše "paluba" byla zabezpečena řetězy, které byly připevněny k zídce u břehu.  Skákali jsme odtud jednotlivě, v řadě nebo nacvičovali různé sestavy. Někdy jsme zkoušeli i dost nebezpečné skoky ze schůdků a to pokaždé o schod výše až ke kraji zídky. Nebo jsme se tu prostě povalovali a nechali vodu jen tak odtékat a dlouhé hodiny si povídali. Čas od času se hloubka Ploučnice, potažmo bazénu, velmi snížila. To jsme museli hned z vody.

Na fotografii jsou v pravé části dobře vidět schůdky do vody, ale i tzv, paluby (vory).
  
Dále si pamatuji, že tu byl dřevěný most, za kterým byla tzv. "malá turbína". U tohoto mostu bylo ještě možné stát - tzn. že nám nad hladinou koukala jen hlava. Když se plavalo dál, potkali jsme tzv. "pevný" most - to byla hranice místa, kterému jsme říkali "u velké turbíny". Dál se jít nedalo. Bylo něco neskutečného, jak turbína burácela přes mříž a jaké divy s hladinou dělala. Pokaždé se mi ulevilo, když jsme se nakonec dostali k žebříku a mohli odtud vylézt.
    
Když jsme vyšli z vody, museli jsme se na břehu osprchovat, protože vodu z Ploučnice bylo třeba opláchnout. Nechápali jsme dospělé, že v létě jen tak stáli u bazénu, aniž by se šli vykoupat.Ačkoliv byly u vody k dispozici i lehátka s dřevěným opěradlem pro hlavu, nechali jsme tato lůžka z respektu k dospelým na pokoji, i když jsme to neměli nijak nakázáno. Když nebylo možné jít do vody, tak jsme si hráli s kroužky nebo míčem na louce.
    
Na plovárně bohužel nebyl žádný kiosek, kde by jsme si mohli koupit něco k jídlu či pití, i když jsme u vody měli hlad pořád. Dalo se sice zajít do nějakého obchodu, ale my jsme si většinou něco vyprosili u naší babičky, která bydlela na českolipské ulici. Většinou nám s těžkým srdcem dala krajíc chleba, který jsme si mezi sebou rozdělili. Musíte si uvědomit, že během války byly na nákup jídla používány přidělené potravinové lístky.
    
Tragédie byla, když jsem jednou zapomněla plavky mé tety na plovárně pod sprchou. Ona mi je jenom půjčila,  protože mé vlastní mi již byly malé. Ne každý si mohl dovolit koupit - u Gampeho nebo v obchodě pana Schmidta, nové plavky. Ošacení bylo totiž také na přídělové lístky.










Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Poslední benešovský provazník Josef Fiedler

Provazník Josef Fiedler měl sídlo na náměstí v domě č.p. 7 (ve třicátých letech 20.st. zde byl i obchod s rybami). Byl jedním z posledních zástupců prastarého řemesla provaznictví nejen v Benešově nad Ploučnicí, ale i v širokém okolí a díky své dobré práci byl znám i daleko v alpských zemích. Býti provazníkem, to byla především velmi namáhavá ruční práce. A pan Fiedler, díky svému umu, zvládnul v podstatě veškerý představitelný sortiment - od šňůr na prádlo až po horolezecká lana. Od vchodových dveří domu až k zadnímu nároží zahrady vedla jakási dálnice z různých lan. Tenhle asi 50 metrů dlouhý prostor byl plný konopných provázků, které musely být po této dráze několikrát zpětně omotány. A z těchto šňůr se pak dále vytvářely provazy. Při výrobě provazů pomáhal panu Fiedlerovi i jeho syn Franz, který se hodil především na otáčení kol napojených na převody. S delšími provazy se muselo jít až k Dolním Habarticím do prostoru poblíž Bendelovy pily. Tam bylo k dispozici zhr

Joseph Willomitzer

Josef Willomitzer se narodil se narodil 17. dubna 1849 v Benešově n. Pl. a zemřel 3. října 1900 v Praze (pohřben byl na Olšanských hřbitovech). Willomitzer byl německý spisovatel, publicista a básník. Byl šéfredaktorem  pražských německých novin  „Zeitung Bohemia“ a členem spolku pražských německých spisovatelů a umělců „Concordia“. Jeho otec se živil jako právník. Poté co jej přeložili do Chebu, žil tam s ním i J. Willomitzer. Otcova předčasná smrt zastihla mladého Willomitzera v šesté třídě gymnázia. O dalších studiích pak již nepřemýšlel a nastoupil do učení k jednomu chebsko-františkolázeňskému knihkupci a vydavateli novin. V té době vznikly první Willomitzerovy humoresky. Také Chebské noviny otiskovaly příspěvky mladého Willomitzera. Na tomto základě povolal Willomitzera Franz Klutschak (redigoval Zeitung Bohemia) do Prahy. Na konci sedmdesátých let 19. století již Willomitzer Bohemii společně s šéfredaktorem Josefem Waltrem řídil. Když Walter v roce 1889 zemřel, řídil již