Přeskočit na hlavní obsah

Veřejná plovárna v Benešově nad Ploučnicí

Vyprávění Getrudy Rennerové o jedné z mála dětských radostí za druhé světové války v Benešově nad Ploučnicí.
    
Nejednalo se o koupaliště v dnešním slova smyslu, ale i tak jsme si tam při koupání užili spoustu legrace. Mluvím o venkovním bazénu (plovárně) v Benešově na řece Ploučnici. V letních dnech jsme po škole hned pospíchali domů, najíst se a rychle do plavek! Pak už jsme nemysleli na nic jiného, než-li na koupání. Plovárna byla v Mlýnské ulici (dnešní Boženy Němcové) za místní elektrárnou. Cesta tam vedla přes zahradu rodiny Hegenbarthových. Byla to zahrada plná lákadel, kde rostly překrásné červené jahody..

U vchodu byla na stolku položena pokladna - z dnešního hlediska je zajímavé, že tato "pokladnička" byla odemčená a otevřená, ponechána zcela bez dozoru. Po levé straně byly kabinky pro dámy a pro pány pak vpravo. Byla zde také možnost pronájmu samostatné chatky..

Cesta do vody vedla po zděných schůdkách. Když jsme po nich sešli, ocitli jsme se zhruba v hloubce jednoho metru. Tam jsme se poprvé zchladili. Poté jsme plavali na "palubu". To bylo místo, kde jsme si hráli nejvíc. Byla to opracovaná prkna, sešroubovaná k sobě jako na voru. Tato naše "paluba" byla zabezpečena řetězy, které byly připevněny k zídce u břehu.  Skákali jsme odtud jednotlivě, v řadě nebo nacvičovali různé sestavy. Někdy jsme zkoušeli i dost nebezpečné skoky ze schůdků a to pokaždé o schod výše až ke kraji zídky. Nebo jsme se tu prostě povalovali a nechali vodu jen tak odtékat a dlouhé hodiny si povídali. Čas od času se hloubka Ploučnice, potažmo bazénu, velmi snížila. To jsme museli hned z vody.

Na fotografii jsou v pravé části dobře vidět schůdky do vody, ale i tzv, paluby (vory).
  
Dále si pamatuji, že tu byl dřevěný most, za kterým byla tzv. "malá turbína". U tohoto mostu bylo ještě možné stát - tzn. že nám nad hladinou koukala jen hlava. Když se plavalo dál, potkali jsme tzv. "pevný" most - to byla hranice místa, kterému jsme říkali "u velké turbíny". Dál se jít nedalo. Bylo něco neskutečného, jak turbína burácela přes mříž a jaké divy s hladinou dělala. Pokaždé se mi ulevilo, když jsme se nakonec dostali k žebříku a mohli odtud vylézt.
    
Když jsme vyšli z vody, museli jsme se na břehu osprchovat, protože vodu z Ploučnice bylo třeba opláchnout. Nechápali jsme dospělé, že v létě jen tak stáli u bazénu, aniž by se šli vykoupat.Ačkoliv byly u vody k dispozici i lehátka s dřevěným opěradlem pro hlavu, nechali jsme tato lůžka z respektu k dospelým na pokoji, i když jsme to neměli nijak nakázáno. Když nebylo možné jít do vody, tak jsme si hráli s kroužky nebo míčem na louce.
    
Na plovárně bohužel nebyl žádný kiosek, kde by jsme si mohli koupit něco k jídlu či pití, i když jsme u vody měli hlad pořád. Dalo se sice zajít do nějakého obchodu, ale my jsme si většinou něco vyprosili u naší babičky, která bydlela na českolipské ulici. Většinou nám s těžkým srdcem dala krajíc chleba, který jsme si mezi sebou rozdělili. Musíte si uvědomit, že během války byly na nákup jídla používány přidělené potravinové lístky.
    
Tragédie byla, když jsem jednou zapomněla plavky mé tety na plovárně pod sprchou. Ona mi je jenom půjčila,  protože mé vlastní mi již byly malé. Ne každý si mohl dovolit koupit - u Gampeho nebo v obchodě pana Schmidta, nové plavky. Ošacení bylo totiž také na přídělové lístky.










Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

       A mužstvo. O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.       V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž

Josef Šuma - bojovali za svobodu

Pan Josef Šuma se narodil 6. prosince 1910 v Chrášťanech u Litoměřic. Za první republiky,  1. září 1929, nastoupil do školy leteckého dorostu (oddělení leteckých specialistů) v Prostějově. 15. listopadu 1930 byl přemístěn do poddůstojnické školy u leteckého pluku č. 6 v Milovicích a 15. března 1931 byl přidělen k 72. letce puku PRAHA v hodnosti četaře, polního leteckého střelce. Josef Šuma u zadní střelecké věže Welingtonu - únor 1942 Následuje Mnichov a v roce 1939 okupace zbytku Československé republiky. S tím se pan Šuma jako mnoho dalších nesmířil a 26. července 1939 přechází hranice do Polska. 5. srpna téhož roku je prezentován jako emigrant u čs. vojenské skupiny v Krakově, pod evidenčním číslem 1412. Dne 29. srpna vstoupil do polského letectva – „Corporal – Chief of the Air Force“ a přemístěn na letiště v Deblině. 2. září 1939 ustupuje  se skupinou čs. letců před německým Wehrmachtem směrem k rumunským hanicím a 23.září je zajat sovětskou armádou a internován v Česk