Přeskočit na hlavní obsah

Budova č.p. 274 a vzpomínka školníkovy dcery


V roce 1888 byla v č.p. 274 zřízena čtyřtřídní chlapecká měšťanská škola. Dostala název "Německá měšťanská škola Korunního prince Rudolfa a princezny Stefanie". Ten byl poděděn po takto původně nazvané nemocnice (tento název od r. 1881), jež byla ve stejné budově a na jejíž provoz však město neuneslo náklady. Prvním ředitelem se stal Ferdinand Bergmann, který na zahradě školy vybudoval pozorovací meterologickou stanici. Spolehlivý školník Flämrich musel denně provádět odečty a zaznamenávat je

Východní křídlo bývalé nemocnice bylo zbouráno a na severní straně byla přistavěna tělocvična a nad ní kreslírna. V roce 1890 vypukla epidemie chřipky při níž onemocněla 1/3 žactva. Z toho důvodu bylo zastaveno vyučování. Od 1. ledna toho samého roku se do škol zavádí jako nepovinný předmět čeština. Učilo se jí 8 - 10 žáků.


V roce 1920 se na benešovském náměstí manifestovalo proti přednostovi zemské rady v Praze Dr. Matějkovi a ministrovi školství Gustavovi Habermanovi. Důvodem bylo zavření 254 tříd na německých školách, zatímco 434 českých tříd bylo v Sudetech otevřeno a to často jen pro 3 až 5 dětí. Zároveň v té době probíhal i boj proti všemu rakouskému. Takže městský úřad obdržel výnos, na jehož základě musel být do 14 dnů na měšťanské škole odstraněn nápis "Kronzprinz Rudolf und Kronprizessin Stephanie". Nákladem 23 848 Kč byla v roce 1925 vybudována moderní učebna chemie a fyziky.

Od 6. února 1945 se v Benešově začíná objevovat velké množství uprchlíků (tzv. Národní hosté), kteří byli ubytováni ve školách i v soukromí. Pro nedostatek topiva i místností se přestává učit. Oficielně bylo vyučování zastaveno 14. února 1945. Ještě nějaký čas se učilo v nouzových třídách v ulici Palackého, Nádražní, v továrně u Grohmannů (bývalá tkalcovna Benar 02), u Mattausche a v hostinci U černého koně (Slovany). V neděli 22. dubna se do školy nastěhoval polní lazaret, který se osmého května přestěhoval dál. 20. května zabírá národní školu české vojsko v počtu 60 vojáků, které později zabírá I. ZDŠ. 14. června přebírá všechny školy řídící učitel Čepela. Slavnostní otevření českých škol se uskutečnilo 11. července v kině. Po prázdninách byla Měšťanská škola opět otevřena v č.p. 274 . Od září zde bylo zapsáno 132 žáků, z nich jedna třetina byla německé národnosti.



Vzpomínka na život ve škole od Tradul Mittag (rozené Patzner)

Narodila jsem se v roce 1924 v měšťanské škole.  Můj otec nemohl ze zdravotních důvodů nadále živit se jako pánský krejčí a tak převzal místo školníka v benešovské měšťance po  panu Flämrichovi, který odcházel do důchodu.

Jak vím z vyprávění mých rodičů, často mě o polední přestávce vozily studentky v kočárku kolem školy.  Později mě dokonce ještě v předškolním věku nechávali učitelé sedávat při vyučování v poslední lavici mezi staršími dívkami.

První ročník základní školy byl v Benešově tenkrát umístěn právě v měšťanké škole nad školním parkem. Naše třídní učitelka Mizzi Hocke měla ve své katedře stále připravený malý box s čokoládovými myškami, které nám dávala za dobré studijní výsledky.

Hedwiga Renftelová (později provdavá Schellmanová), učitelka ručních prací, se častokrát připravovala na své hodiny ve škole pozdě večer. Mohla jsem s ní přitom pak sedět a ona mi vyprávěla krásné příběhy stejně tak jako její manžel, také učitel Josef Schellman. Paní učitelka Schellmanová byla právě ta, která podporovala a inspirovala moji sestru Rosl v tom, aby studovala na učitelku ručních prací.

Učitelský sbor ke konci dvacátých let.
Školní park se svými hustě rostoucími stromy a listnatými keři byl ideální jako hřiště pro děti ze školy i z přilehlých ulic.  V zimě se v něm sáňkovalo. Já si tam ovšem nemohla hrát pokaždé, protože jsem musela tatínkovi v sobotu pomáhat s úklidem ve škole.

V zimních měsících měl můj otec velmi těžký a zdlouhavý pracovní den.  Kromě jiných povinností ještě musel do všech tříd po večerech vláčet uhlí a častokrát vše i připravit na ráno, aby stihnul do začátku vyučování mít všude roztopeno. Jeho kompenzací ke své těžké práci bylo chovatelství výstavních králíků, které mohl mít umístěné na zahradě školy. My děti jsme měly z těchto krásných zvířat ohromnou radost.

Moje maminka celá léta prodávala ve škole o polední pauze vuřty, párky a jiné uzeniny, které jsem  já každý den čerstvé nosila z řeznictví pana Redlicha. Pan Emil Redlich k mé obrovské radosti často ke klobásám přibalil i některé „nepovedené“ kousky pro naši kočku.

Ve třetí třídě jsme se spolužáky tajně zpívali píseň, která byla Čechy zakázaná. Někteří naši čeští spolužáci to ovšem slyšeli. Výsledkem byla návštěva zemského školského inspektora z Prahy, který nás velmi rázně „zpucoval“.

Poté si pamatuju na dva roky docházky do školy v Podmoklech a následně jsem již byla zaměstnána v benešovské spořitelně a se svou „rodnou“ školou jsem se již do bližšího kontaktu nedostala.

V posledním roce války byla škola proměněna na vojenskou nemocnici. Jak se přibližovala fronta, tak místo sloužilo mnohem více jako uprchlický tábor pro němce prchajících z východních území.
Poté si už jen pamatuju, že jsme museli urychleně opustit náš domov.  Ve spěchu jsme připravili některé věci, které byly důležité pro naše prarodiče. Byli jsme přesunuti do náhradního bytu, na smrt vyčerpaní, bez světla s našimi nevybalenými zavazadly. Naštěstí jsem u sebe měla i svůj batůžek plný papírů a fotografií, jež byly jedinou vzpomínkou na můj dosavadní život.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Poslední benešovský provazník Josef Fiedler

Provazník Josef Fiedler měl sídlo na náměstí v domě č.p. 7 (ve třicátých letech 20.st. zde byl i obchod s rybami). Byl jedním z posledních zástupců prastarého řemesla provaznictví nejen v Benešově nad Ploučnicí, ale i v širokém okolí a díky své dobré práci byl znám i daleko v alpských zemích. Býti provazníkem, to byla především velmi namáhavá ruční práce. A pan Fiedler, díky svému umu, zvládnul v podstatě veškerý představitelný sortiment - od šňůr na prádlo až po horolezecká lana. Od vchodových dveří domu až k zadnímu nároží zahrady vedla jakási dálnice z různých lan. Tenhle asi 50 metrů dlouhý prostor byl plný konopných provázků, které musely být po této dráze několikrát zpětně omotány. A z těchto šňůr se pak dále vytvářely provazy. Při výrobě provazů pomáhal panu Fiedlerovi i jeho syn Franz, který se hodil především na otáčení kol napojených na převody. S delšími provazy se muselo jít až k Dolním Habarticím do prostoru poblíž Bendelovy pily. Tam bylo k dispozici zhr

Joseph Willomitzer

Josef Willomitzer se narodil se narodil 17. dubna 1849 v Benešově n. Pl. a zemřel 3. října 1900 v Praze (pohřben byl na Olšanských hřbitovech). Willomitzer byl německý spisovatel, publicista a básník. Byl šéfredaktorem  pražských německých novin  „Zeitung Bohemia“ a členem spolku pražských německých spisovatelů a umělců „Concordia“. Jeho otec se živil jako právník. Poté co jej přeložili do Chebu, žil tam s ním i J. Willomitzer. Otcova předčasná smrt zastihla mladého Willomitzera v šesté třídě gymnázia. O dalších studiích pak již nepřemýšlel a nastoupil do učení k jednomu chebsko-františkolázeňskému knihkupci a vydavateli novin. V té době vznikly první Willomitzerovy humoresky. Také Chebské noviny otiskovaly příspěvky mladého Willomitzera. Na tomto základě povolal Willomitzera Franz Klutschak (redigoval Zeitung Bohemia) do Prahy. Na konci sedmdesátých let 19. století již Willomitzer Bohemii společně s šéfredaktorem Josefem Waltrem řídil. Když Walter v roce 1889 zemřel, řídil již