Přeskočit na hlavní obsah

Konec II. světové války v Benešově nad Ploučnicí (vzpomínka)

Helmut Lorenz bydlel na Josefíně (Josefswille, Tröschel, Mlatce) u Benešova nad Ploučnicí v části, jež se nazývala „Horská louka“.

V květnu 1945 mu bylo 14 let.

Z prvních měsíců roku 1945 si pamatuji jen nálet na Drážďany a ztráty v bojích před branami Berlína, či to jak o bezpodmínečné kapitulaci Německa hlásil vojenský vysílač. Vnitřně jsme tuto zprávu přijali s ulehčením. Mluvilo se o obsazení našeho regionu Američany.

8. května 1945 už se vědělo, že okres Děčín obsadí Rusové. Toho dne jsme častěji než kdy jindy koukali každou chvíli dalekohledem z Horské louky na Benešov. Nic zvláštního nebylo vidět. Až pozdě odpoledne jsme se zalekli řevu motorů,  jež přicházel z Nového města (Neustadt ) a byl velmi výrazně slyšet až k nám na Josefín. Viděli jsme nekonečného hada tvořeného z vojenských vozidel, který se tlačil směrem na Františkov. Byla to německá vozidla na útěku před Rusy a Poláky. V protisměru se ovšem pohyboval proud uprchlíků, jenž byl každou chvíli zatlačen do příkopu.

Toho večera šel málokdo spát, protože nikdo nevěděl, co se v příštích hodinách stane. Soused Fäller vyzval k noční hlídce směrem k Benešovu, aby v případě nebezpečí varovala obyvatelstvo.  Byl jsem jejím členem a zůstal na hlídce celou noc jako „spojka“ a měl jsem strašný strach, který se ještě vystupňoval, když jsem z benešovské Palackého ulice uviděl a uslyšel explozi s následnými výstřely. Byla odtamtud vidět ohnivá záře. Později jsme se dozvěděli, že šlo o vybuchlý defektní tank. Kolem 23 hodiny přišlo na josefínskou Horskou louku vícero benešovských obyvatel, cítili se zde bezpečněji. Sdělili nám, že Benešov je ucpán ustupujícím vojskem a téměř neprůjezdný. Každý chtěl být první, ale opuštěná vozidla tomu zabraňovala. Časem byly ucpány i vedlejší ulice. Obyvatelstvo se uzamklo doma nebo se vydalo na bezpečnější místa. S úsvitem následujícího dne bylo údolí Ploučnice klidnější. Na okrajích silnice se válely odhozené věci utíkajících vojáků. Vše nepotřebné šlo stranou. Přes den přelétávala nad Benešovem menší letadla a na několika místech shazovala menší bomby, které nezpůsobily například při bombardování Podmokel větší škody.

Pohled na Benešov nad Ploučnicí z Mlatcí (60. léta dvacátého století)
Jelikož byl i v noci klid, troufli jsme si 10. května do města, abychom zjistili, jak se daří příbuzným a známým. V tuto chvíli jsme věděli, že válka skončila a je klid zbraní. To nám zdvihlo naději a odvahu.  Na naší cestě jsme se dostali jen ke Kleinfabrik (Benar 03, C nebo Elecom). Tam byl přes silnici natažen ostnatý drát a za ním stáli polští vojáci, kteří nás vyzvali k návratu zpět. Na naší cestě jsme viděli téměř na všech domech bílé vlajky a ojediněle i vlajky rudé. Pro nás neznámí lidé pobíhali po předměstí (Nové město, Neustadt) a ptali se na různé cesty.  Po domech se ptali na jídlo
Odpoledne 10. května dorazili na Josefín první polští vojáci. Prohledávali domy a hledali potraviny a navíc po nás požadovali hodinky a šperky. Co nebylo vydáno dobrovolně, vzali si násilím. Přesto celá tato akce probíhala poměrně v klidu, jednalo se o starší vojáky. Hodinky a jiné cennosti jsme v té době neměli po ruce. Jako ochrana před loupeží byly dobře ukryty, nebo zahrabány v lese mezi kameny. Některé hodinky pak byly zničené vlhkostí nebo již nebyly nalezeny, protože se schovávalo za tmy a mlhy.

Druhý den ráno jsme se znovu pokusili dostat do Benešova. Zátaras, který byl u Kleinfabrik, byl nyní pryč a my se dostali až do Brückengasse (Sokolovské ulice) k obchodníkovi Lorenzovi (nyní Blaník). Po cestě jsme viděli rozbité výlohy obchodů, roztříštěné dveře a okenní skla. Začalo rabování. Polští vojáci patrolovali s puškami v ulicích a shazovali nás z chodníků na ulici, jejíž potah byl na vícero místech potrhán. Rabování postihlo zle hodináře Nodese Huberta z č.p. 116 (ČSA). Veškeré vybavení obchodu bylo vyrabováno.

11. května hledalo vícero benešovských žen úkryt na naší Horské louce před znásilňováním, které v Benešově začalo. Od příchozích jsme se dozvěděli, že Poláci chtějí vzít Josefín útokem. Po této informaci utekly ženy z Benešova z Horské louky do lesa, kde přečkaly do druhého dne. Muži opět celou noc hlídkovali.  Nic se však nedělo. Do Benešova jsme si již netroufli, protože přicházely neustále zprávy o útrapách a rabování, které trvaly až do svatodušních svátků. K nám na Horskou louku přicházeli každou chvíli jednotliví vojáci. Hledali u nás hlavně šunku, špek a vajíčka. Přitom nám znovu a znovu prohledávali sklep a spižírnu.  Jednotlivě se objevovali i Rusové, kteří se však chovali rozumně.  Válka jako taková byla za námi. Čekali jsme humánnější obsazení, doufali jsme, že to budou Američané nebo Angličané. Přišli ovšem Poláci a Rusové. A po nich Češi.  

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Joseph Willomitzer

Josef Willomitzer se narodil se narodil 17. dubna 1849 v Benešově n. Pl. a zemřel 3. října 1900 v Praze (pohřben byl na Olšanských hřbitovech). Willomitzer byl německý spisovatel, publicista a básník. Byl šéfredaktorem  pražských německých novin  „Zeitung Bohemia“ a členem spolku pražských německých spisovatelů a umělců „Concordia“. Jeho otec se živil jako právník. Poté co jej přeložili do Chebu, žil tam s ním i J. Willomitzer. Otcova předčasná smrt zastihla mladého Willomitzera v šesté třídě gymnázia. O dalších studiích pak již nepřemýšlel a nastoupil do učení k jednomu chebsko-františkolázeňskému knihkupci a vydavateli novin. V té době vznikly první Willomitzerovy humoresky. Také Chebské noviny otiskovaly příspěvky mladého Willomitzera. Na tomto základě povolal Willomitzera Franz Klutschak (redigoval Zeitung Bohemia) do Prahy. Na konci sedmdesátých let 19. století již Willomitzer Bohemii společně s šéfredaktorem Josefem Waltrem řídil. Když Walter v roce 1889 zemřel, řídil již

Poslední benešovský provazník Josef Fiedler

Provazník Josef Fiedler měl sídlo na náměstí v domě č.p. 7 (ve třicátých letech 20.st. zde byl i obchod s rybami). Byl jedním z posledních zástupců prastarého řemesla provaznictví nejen v Benešově nad Ploučnicí, ale i v širokém okolí a díky své dobré práci byl znám i daleko v alpských zemích. Býti provazníkem, to byla především velmi namáhavá ruční práce. A pan Fiedler, díky svému umu, zvládnul v podstatě veškerý představitelný sortiment - od šňůr na prádlo až po horolezecká lana. Od vchodových dveří domu až k zadnímu nároží zahrady vedla jakási dálnice z různých lan. Tenhle asi 50 metrů dlouhý prostor byl plný konopných provázků, které musely být po této dráze několikrát zpětně omotány. A z těchto šňůr se pak dále vytvářely provazy. Při výrobě provazů pomáhal panu Fiedlerovi i jeho syn Franz, který se hodil především na otáčení kol napojených na převody. S delšími provazy se muselo jít až k Dolním Habarticím do prostoru poblíž Bendelovy pily. Tam bylo k dispozici zhr