 |
| Fotografie z 30. let dvacátého století. Rybník a řeznictví je barevně zvýrazněno. |
Emil Redlich byl majitelem hostince a významného řeznictví „
Zur Frohschenke“, které se nacházelo v městské části Neustadt, č.p.282. Budova
panu Redlichovi nepatřila hned. Ještě před první světovou válkou se zde
vystřídalo několik majitelů (taktéž řezníků a hospodských) a poté šla budova to
správy průmyslníka Mattausche. Ten pak panu Redlichovi budovu na dlouhá léta
pronajmul a poté i prodal.
V dubnu 1926 bylo řeznictví zatopeno při povodni, znovuobnovení
provozu však netrvalo dlouho. Hostinec zde byl i za časů druhé světové války. Až
do roku 1945 se Redlichovi také starali o kapli Nejsvětější trojice, se kterou
jejich podnik sousedil. Po válce budova sloužila národnímu podniku Benar.
Pořádaly se zde např. zábavy, divadla a jiná představení. Později zde vzniklo
výpočetní středisko a nakonec generální ředitelství a.s. Benar.
 |
| Stav budovy v roce 2014 |
A jak se pracovalo v Redlichově řeznictví ?
V pondělí byl den porážek býků a telecího dobytka. Pokud se
při výběru zvíře chovalo agresivně, bylo za pomoci dvou tovaryšů odvedeno
zpátky k sedlákovi. Zvířata, která byla vhodná pro porážku, mašírovala společně
s pomocníky pravidelně mezi čtvrtou a půl pátou hodinou ranní za pomoci
provazů a "pout" z textilu k řeznictví, rovnou na porážku.
V dílně byl býk zafixován pomocí "železného
prstenu" a výstřelem usmrcen. Vykuchán, rozdělen na půlku a pak na
čtvrtiny. S telaty to byla stejná operace. Poté byl zavolán veterinář, který si
prohlédnul vnitřnosti zvířete a na základě jeho - většinou kladného verdiktu,
byly naporcované kusy převezeny do chladírny.
Chladírna byla každou zimu naplněna přírodním ledem, který
se doloval z takzvaného žabího rybníku, ležícího hned vedle řeznictví.
V úterý byla pravidelná porážka prasat - vždy 5 až 7 kousků.
Prasata většinou přiváželi hospodáři sami přímo k řeznictví,
kde byla hned poražena a rozdělena na polovinu. Poté rychle odnesena do
chladírny a pověšena na háky. Střeva byla vyprázdněna, obrácena, umyta a poté
se umístila do solného roztoku. Tím byla připravena k dalšímu využití.
Středa a čtvrtek se nesly ve znamení příprav a vaření.
Připravovaly se vnitřnosti a maso, které se mlelo ve
strojích, okořenil šéfkuchař osobně. Takhle se vytvářely játrové paštiky,
jelita, klobásy a vše se pak vařilo v kotlících. Musel se dát veliký pozor na
to, aby střívka nepraskla. Uvařené klobásy byly naloženy do studené vody, kde
se ochladily, a poté byly vyvěšeny na policích, krásně vedle sebe v řadách.
Nejčastěji při vaření praskaly párky. Ty, kterým se to
stalo, našly uplatnění v populární párkovo-klobásové polévce :)
V ten den už přicházeli lidé ze sousedství, aby jim v
řeznictví naplnili hrnce a džbány levnou a dobrou polévkou. Někdo dal korunu, někdo
jen poděkoval.
 |
| Interiér řeznictví v roce 1937 |
V pátek přišly na řadu další lahůdky: roztíratelný
Braunschweiger, uzené klobásy, vídeňské párky, vuřty, bílá a červená tlačenka,
vařená a uzená šunka a mnohé další. Třeba šunka od kosti : ta byla nejprve
nasolená, poté přišla do dubového sudu a po určité době byla uvařena, zavěšena
a připravena k prodeji. Taková šunka byla tehdy velikou specialitou - bez užití
chemických látek a různých "urychlovačů".
Další oblíbenou specialitou byla sekaná. Její maso bylo
ochucené bylinkami, vložené na pánev pokrytou pupkem z telete a takto zabalené
bylo vloženo do pece a upečeno dozlatova. Sekaná byla často prodávána přímo u
silnice paní Redlichovou, která ji zalívala vynikající omáčkou z jejich
restaurace. Jako příloha postačil chléb. V restauraci bylo možné si k této
lahůdce dokoupit točené pivo. V nabídce bylo pivo z Verneřic, Velkého Března a
samozřejmě i z Benešova. Oblíbenou pochoutkou hostů byly obložené chleby, jež
byly známé široko daleko.
Vytvářeli se z čerstvého selského chleba s pěkně sázenou
oblohou. Šlo o šunku, vařené maso, okurku, ředkvičku atd. Hospoda byla známá
také i pro svoje ořechové dorty.
V sobotu byl pro zaměstnance řeznictví poměrně klid.
Vykosťovalo se maso na sekanou, krájela se slanina, udilo se …
Hosté si zde mohli nechat vyčistit své kolo - zvykem bylo pak
dát za to učedníkovi jednu korunu. Pan Redlich navíc nechal pro blaho hostů
postavit kuželník - a stejně tak jako u kol, byli k ruce učni, kteří hostům
kuželky stavěli. V té době se takhle dobře vydělávalo kapesné.
 |
| Kaple Nejsvětější trojice na rozcestí silnice do Heřmanova a Františkova n.Pl - v pozadí budova č.p. 282. Fotografie z počátku 70. let dvacátého stolení. (Foto: Luděk Smejkal) |
 |
| Stav na počátku 60. let dvacátého století. Novinový výstřižek. |
Komentáře
Okomentovat