Přeskočit na hlavní obsah

U radostného výčepu - Českolipská 282, hostinec a řeznictví

Fotografie z  30. let dvacátého století. Rybník a řeznictví je barevně zvýrazněno.

Emil Redlich byl majitelem hostince a významného řeznictví „ Zur Frohschenke“, které se nacházelo v městské části Neustadt, č.p.282. Budova panu Redlichovi nepatřila hned. Ještě před první světovou válkou se zde vystřídalo několik majitelů (taktéž řezníků a hospodských) a poté šla budova to správy průmyslníka Mattausche. Ten pak panu Redlichovi budovu na dlouhá léta pronajmul a poté i prodal.

V dubnu 1926 bylo řeznictví zatopeno při povodni, znovuobnovení provozu však netrvalo dlouho. Hostinec zde byl i za časů druhé světové války. Až do roku 1945 se Redlichovi také starali o kapli Nejsvětější trojice, se kterou jejich podnik sousedil. Po válce budova sloužila národnímu podniku Benar. Pořádaly se zde např. zábavy, divadla a jiná představení. Později zde vzniklo výpočetní středisko a nakonec generální ředitelství a.s. Benar.      


Stav budovy v roce 2014
A jak se pracovalo v Redlichově řeznictví ?

V pondělí byl den porážek býků a telecího dobytka. Pokud se při výběru zvíře chovalo agresivně, bylo za pomoci dvou tovaryšů odvedeno zpátky k sedlákovi. Zvířata, která byla vhodná pro porážku, mašírovala společně s pomocníky pravidelně mezi čtvrtou a půl pátou hodinou ranní za pomoci provazů a "pout" z textilu k řeznictví, rovnou na porážku.

V dílně byl býk zafixován pomocí "železného prstenu" a výstřelem usmrcen. Vykuchán, rozdělen na půlku a pak na čtvrtiny. S telaty to byla stejná operace. Poté byl zavolán veterinář, který si prohlédnul vnitřnosti zvířete a na základě jeho - většinou kladného verdiktu, byly naporcované kusy převezeny do chladírny.

Chladírna byla každou zimu naplněna přírodním ledem, který se doloval z takzvaného žabího rybníku, ležícího hned vedle řeznictví.

V úterý byla pravidelná porážka prasat - vždy 5 až 7 kousků.

Prasata většinou přiváželi hospodáři sami přímo k řeznictví, kde byla hned poražena a rozdělena na polovinu. Poté rychle odnesena do chladírny a pověšena na háky. Střeva byla vyprázdněna, obrácena, umyta a poté se umístila do solného roztoku. Tím byla připravena k dalšímu využití.

Středa a čtvrtek se nesly ve znamení příprav a vaření.

Připravovaly se vnitřnosti a maso, které se mlelo ve strojích, okořenil šéfkuchař osobně. Takhle se vytvářely játrové paštiky, jelita, klobásy a vše se pak vařilo v kotlících. Musel se dát veliký pozor na to, aby střívka nepraskla. Uvařené klobásy byly naloženy do studené vody, kde se ochladily, a poté byly vyvěšeny na policích, krásně vedle sebe v řadách.

Nejčastěji při vaření praskaly párky. Ty, kterým se to stalo, našly uplatnění v populární párkovo-klobásové polévce :)

V ten den už přicházeli lidé ze sousedství, aby jim v řeznictví naplnili hrnce a džbány levnou a dobrou polévkou. Někdo dal korunu, někdo jen poděkoval.

Interiér řeznictví v roce 1937
V pátek přišly na řadu další lahůdky: roztíratelný Braunschweiger, uzené klobásy, vídeňské párky, vuřty, bílá a červená tlačenka, vařená a uzená šunka a mnohé další. Třeba šunka od kosti : ta byla nejprve nasolená, poté přišla do dubového sudu a po určité době byla uvařena, zavěšena a připravena k prodeji. Taková šunka byla tehdy velikou specialitou - bez užití chemických látek a různých "urychlovačů".

Další oblíbenou specialitou byla sekaná. Její maso bylo ochucené bylinkami, vložené na pánev pokrytou pupkem z telete a takto zabalené bylo vloženo do pece a upečeno dozlatova. Sekaná byla často prodávána přímo u silnice paní Redlichovou, která ji zalívala vynikající omáčkou z jejich restaurace. Jako příloha postačil chléb. V restauraci bylo možné si k této lahůdce dokoupit točené pivo. V nabídce bylo pivo z Verneřic, Velkého Března a samozřejmě i z Benešova. Oblíbenou pochoutkou hostů byly obložené chleby, jež byly známé široko daleko.
Vytvářeli se z čerstvého selského chleba s pěkně sázenou oblohou. Šlo o šunku, vařené maso, okurku, ředkvičku atd. Hospoda byla známá také i pro svoje ořechové dorty.

V sobotu byl pro zaměstnance řeznictví poměrně klid. Vykosťovalo se maso na sekanou, krájela se slanina, udilo se …


Hosté si zde mohli nechat vyčistit své kolo - zvykem bylo pak dát za to učedníkovi jednu korunu. Pan Redlich navíc nechal pro blaho hostů postavit kuželník - a stejně tak jako u kol, byli k ruce učni, kteří hostům kuželky stavěli. V té době se takhle dobře vydělávalo kapesné.

Kaple Nejsvětější trojice na rozcestí silnice do Heřmanova a Františkova n.Pl - v pozadí budova č.p. 282. Fotografie z počátku 70. let dvacátého stolení.   (Foto: Luděk Smejkal)

Stav na počátku 60. let dvacátého století. Novinový výstřižek.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Joseph Willomitzer

Josef Willomitzer se narodil se narodil 17. dubna 1849 v Benešově n. Pl. a zemřel 3. října 1900 v Praze (pohřben byl na Olšanských hřbitovech). Willomitzer byl německý spisovatel, publicista a básník. Byl šéfredaktorem  pražských německých novin  „Zeitung Bohemia“ a členem spolku pražských německých spisovatelů a umělců „Concordia“. Jeho otec se živil jako právník. Poté co jej přeložili do Chebu, žil tam s ním i J. Willomitzer. Otcova předčasná smrt zastihla mladého Willomitzera v šesté třídě gymnázia. O dalších studiích pak již nepřemýšlel a nastoupil do učení k jednomu chebsko-františkolázeňskému knihkupci a vydavateli novin. V té době vznikly první Willomitzerovy humoresky. Také Chebské noviny otiskovaly příspěvky mladého Willomitzera. Na tomto základě povolal Willomitzera Franz Klutschak (redigoval Zeitung Bohemia) do Prahy. Na konci sedmdesátých let 19. století již Willomitzer Bohemii společně s šéfredaktorem Josefem Waltrem řídil. Když Walter v roce 1889 zemřel, řídil již

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Poslední benešovský provazník Josef Fiedler

Provazník Josef Fiedler měl sídlo na náměstí v domě č.p. 7 (ve třicátých letech 20.st. zde byl i obchod s rybami). Byl jedním z posledních zástupců prastarého řemesla provaznictví nejen v Benešově nad Ploučnicí, ale i v širokém okolí a díky své dobré práci byl znám i daleko v alpských zemích. Býti provazníkem, to byla především velmi namáhavá ruční práce. A pan Fiedler, díky svému umu, zvládnul v podstatě veškerý představitelný sortiment - od šňůr na prádlo až po horolezecká lana. Od vchodových dveří domu až k zadnímu nároží zahrady vedla jakási dálnice z různých lan. Tenhle asi 50 metrů dlouhý prostor byl plný konopných provázků, které musely být po této dráze několikrát zpětně omotány. A z těchto šňůr se pak dále vytvářely provazy. Při výrobě provazů pomáhal panu Fiedlerovi i jeho syn Franz, který se hodil především na otáčení kol napojených na převody. S delšími provazy se muselo jít až k Dolním Habarticím do prostoru poblíž Bendelovy pily. Tam bylo k dispozici zhr