Přeskočit na hlavní obsah

Historie benešovského fotbalu do roku 1945

      
A mužstvo.
O úplných počátcích benešovského fotbalu nemáme bohužel dochovány žádné písemné prameny a pamětníky jsme již nenašli. Víme jen, že prvními nadšenci byli Franz Tschakert, který organizoval mládež z Kolonie (dnešní Nádražní ulice) a Hugo Feig, fotbalový nadšenec tělem a duší.

     
V roce 1896 založili mladí sportovci Německý klub sportovních bratří Praha. Šlo většinou o středoškoláky z Malé strany a ze Smíchova. Jako houby po deští se poté začaly objevovat různé divoké fotbalové spolky. Začalo se hrát na stabilních místech a objevil se i spolek rozhodčích. Každý hráč mohl kdykoliv přejít k jinému oddílu, za který chtěli hrát. Výstroj, cestovné atd. si hráči platili sami. Později jim to hradily spolkové pokladny. Kdokoliv se také mohl zaučit za sudího. Většinou to byli vedoucí spolků a proti jejich verdiktům se v té době v podstatě nevyskytovaly žádné protesty. Hrálo se podle anglických pravidel - tak jak si je kdo vysvětlil. Sítě na branku v té době rovněž neexistovaly. Hrálo se dost drsně, takže se vyskytovala i zranění a oblečení fotbalistů bylo někdy až z říše pohádek. Bylo udivující co všechno na sebe fotbaloví nadšenci navlékli. Talířové námořnické čepice podle berlínského vzoru jako pokrývka hlavy, výjimkou nebyly ani turbany a fezy. Košile se nosily v barvách klubu a sahaly leckdy až ke kolenům. K tomu se nosily kalhoty s mnoha kapsami kam se hlavně musela vejít dóza na cigarety, zápalky a lahvička s kořaličkou. U obuvi se hledělo hlavně na tlusté podrážky a tvrdé špice.

      Šatny byly spíše výjimkou, takže se převlékalo v nejbližší hospodě. Trávníky také nebyly, tak se hrálo na pevné zemi nebo na písku. Před hrou se ještě krátce trénovalo. Hlavně kopy do výšky a řádné bomby aby si u diváků vzbudily respekt. Branky se stavěly těsně před začátkem zápasu a po zápase je zase rozmontovaly a odvezly domů.



Heinrich Nonner
      V roce 1899 byl založen Liberecký fotbalový klub (Reichenberger Fussballclub). Byl to nejstarší provinční klub. V letech 1900 – 1910 se již fotbal šířil lavinovitě.  Máme-li se však zabývat fotbalem v Benešově musíme se nejdříve zabývat HEINRICHEM NONNEREM. Ten se narodil 2. listopadu 1877 v Praze a zemřel 14. února 1970 ve Švábském Gmündu (Schwäbisch Gmünd). Heinrich NONNER byl fotbalovým průkopníkem v Sudetech. Narodil se jako jeden z 5 dětí zaměstnance říšských drah Josefa Nonnera a jeho ženy Ludowiky von Hochenlocher v Praze. Svoji první fotbalovou zkušenost si prožil ve svých 15 letech, kdy si na pražské Klášterní louce zahrál s pražským fotbalovým oddílem Regata Praha jeden zápas proti anglickému oddílu. V roce 1896 přestoupil se svým bratrem Georgem do nově založeného DFC PRAG. V roce 1898 jsou oba bratři mezi zakladately DFC GERMANIA PRAG, který vzešel ze dvou neorganizovaných oddílů. Důležitý post kapitána získal nejdříve Georg Nonner a kolem roku 1899 jej předal svému bratrovi Heinrichovi. Heinrich se jako zástupce svého klubu zúčastnil 25.01. 1900 v lipské Mariánské zahradě založení německého fotbalového svazu. Z kapitána se pomalu stává funkcionář. Heinrich Nonner organizoval přátelské zápasy s fotbalovými kluby v Německu. Jeden z těchto zápasů se mu stal osudným (s Mittweida). Při něm byl těžce zraněn, což byl konec hráče Nonnera a počátek jeho funkcionaření. Jeho domovský klub se rozpustil v roce 1903. Jako zaměstnanec říšských drah býval často překládán na různá místa.
      
Jednou z jeho posledních štací v zaměstnání byl Benešov nad Ploučnicí. Tady dal v roce 1919 dohromady fotbalový oddíl Deutsche Sportbrüder Bensen (Němečtí sportovní bratři) a ve městě se i usadil. V Sudetech nazývali lidé Nonnera otcem fotbalu. Neangažoval se jen pro benešovský oddíl, ale i v okresním měřítku a v představenstvu fotbalové Severozápadní župy. Po vyhnání v roce 1945 se Nonner s 5 dětmi usadil ve Švábském Gmündu, kde působil jako funkcionář fotbalového klubun 1.FC Normannia. Byl i členem spolku „Kamarádství sudetoněmeckých fotbalistů“.

Opravdovým datem založení benešovského klubu můžeme však brát 18. květen 1920.
Tehdy na ustavující schůzi založili benešovský fotbalový oddíl pánové: Karl Altrichter, Albert Babel, Franz Babel, Emil Bösse, N. Dörre, Bruno Treter, Ernst Haugk, Rudolf Hýbel, Hans Kahler, Alexander Kammel, Anton Kammel, Josef Knírech, Dr. Eduard Kreibich, Emil Kromholz, Alfred Müller, Fritz Miller, Heinrich Nonner, Anton Niklatsch, Richard Peh, Wenzel Puschmann, N. Roth, Franz Schiefner, Josef Schmidt, Rudolf Schmidt, Ernst Schimmel, Otto Schrötter, Franz Weber a Wilhelm Zaschke.

     
Pod svá křídla jej vzal Deutscher Sportbrüder Bensen (Němečtí sportovní bratři Benešov) a Německý fotbalový svaz. Byli přiděleni do třetí třídy. Počátky benešovského fotbalu se projevovali absolutním nezájmem obyvatelstva. Jen díky obětavé práci předseda oddílu Alexandra Kammela a jednatele Heinricha Nonnera se podařilo zabránit rozpadu oddílů. Kapitán mužstva Richard Nonner měl plné ruce práce, aby z dosud nesehraného mužstva dostal jakýs takýs výsledek. Trpělivou prací hlavně tajemníka Nonnera, se situace pomalu lepšila a firma Gebrüder Grohmann (tkalcovna 02) věnovala fotbalistům výhodné místo pro hřiště nedaleko nádraží. 26. září vyhrál Benešov 1:0 rozhodující zápas nad Wacker Bünauburg (Bynov), a postoupil tak do 2.třídy.

Rok 1921 se vyznačoval dalším budováním vnitřní organizace DSB. Experimenty se získáním kluziště a založením tenisové sekce se ukázaly být lichými.

V roce 1922 (7. května)porazilo „A“ mužstvo ve Střekově, svého rivala „Wackel Bünauburg (Bynov) 4:2 a stalo se okresním přeborníkem. 4. června se benešovští odvážně pustili do ligového soupeře – DFK Aussig (Ústí n.L.) a prohráli na jejich hřišti čestně 3:4. Dále ovšem byly výhry proti D.S.M. Schönpriesen (Krásné Březno) a LFK 1910 Leitmeritz (Litoměřice), obě shodně3:2 jež svědčily o dobré kondici mužstva. V tomtéž roce vyšly firmy Grohmann a Bratří Knote fotbalistům vstříc a oplotily a vylepšily hřiště. Vysvěcení hřiště (10. září 1922) se stalo popudem k uspořádání velké sportovní slavnosti. Vysoký počet účastníků svědčil o tom, že se místní začali o fotbal zajímat a akcí se zúčastňovat. Přijmutím lehkoatletické sekce se opět musely přepracovat stanovy.

Rok 1923 byl po všech stránkách úspěšným ročníkem. Klub porazil F.K. Lobositz (Lovosice) 2:0, V Litoměřicích získali benešovští putovní pohár severozápadních Čech (Wanderpokal Nordböh. Fussbalbezirkes). Další úspěchy přivedli mužstvo do I. třídy. Druhý ročník sportovních slavností proto přilákal do města spoustu hostů. Průběh se vydařil opravdu výtečně.

Dne 16.03. 1924 nastoupilo „A“ mužstvo proti Děčínu–Podmoklům a poprvé je porazilo 2:1. Pro benešovské fotbalisty byl slávou nerozhodný zápas (2:2) proti DGC Česká Lípa. 19. října absolvovalo mužstvo zápas daleko od své mateřské základny. Mužstvo však v zápase se Spartou Karlovy Vary prohrálo 1:3. Také v tomto roce byly aktivity klubu rozšířeny, a to o ženskou házenou.


Mužstvo ve 20. letech

A o padesát let později.
Po prudkém a usilovném vzestupu nastala v roce 1925 krize. Benešov „A“ bylo na posledním místě I. třídy a měl ještě tu smůlu, že v barážovém zápase proti Vlašťovce Most (Schwalbe – Brüx) prohrál v prodloužení 1:2 (hrálo se v Podmoklech). Sestup do II. Třídy byl proto jasný. Fotbal je však fotbal, a tak se obchodnímu řediteli klubu Heinrichu Nonnerovi podařilo diplomatickou cestou sestupu zabránit :). Přesto, že se klubu v lize nedařilo, tak v pohárové soutěži 2x remizovalo ve Střekově proti D.G.B. Schreckenstein. V tomtéž roce byl v rámci klubu založen šachový oddíl.

Ani rok 1926 krizi neukončil, spíše naopak. Klub prohrál všechny mistrovské zápasy I. třídy a spadl s definitivní platností do II. třídy. V decimovaném mužstvu se začal projevovat čím dál větší rozklad. Jen hráčům Babelovi, Duckemu, Kammelovi, Misterovi, Albínovi Tablerovi a Willimovi byla vzdána čest, že v barvách klubu nastoupili ve všech zápasech. Náladu nezlepšil ani výlet o Svatodušních svátcích do Krkonoš, kde Benešov vyhrál nad Schatzllarem (Žacléř) 6:0 a Trautenauem (Trutnov) 7:0. Společensky byl však klub na výši, o čemž svědčí společná maškarní slavnost se spolkem hudebníků a účast na sportovních slavnostech v Kamenickém Šenově.

V roce 1927 se fotbalisté zúčastňovali různých zápasů a jiných sportovních akcí Sportovních bratří, aby vylepšili image u obyvatel města a okolí. Vedoucí činovníci fotbalového klubu našli nového mecenáše a spolupracovníka v osobě průmyslníka Fritze Tschakerta (později šéf  klubu). Mužstva byla reorganizována a zanedlouho se dostavily i výsledky. První družstvo („A“) vyhrálo 33 zápasů ze 36. Na vlastním hřišti se stalo neporazitelným a stalo se okresním mistrem. V župním mistrovství podlehl tým 2:4 s F.J.K Teplice 1903 ve Střekově. I rezervní mužstvo („B“) bylo na výši. Ve své skupině se stalo vítězem na jubilejních hrách v Děčíně – Podmoklech.

I v následujícím roce (1928) pokračovala série úspěchů. Sportovní bratři („A“) se stali vítězi II. třídy. V zápase o župního mistra porazili V.F.B Teplice 6:2. Benešov tak opět postoupil do I. třídy. Poměry se konsolidovaly. Za to vše mohli benešovští poděkovat i trenérovi Ernstu Schellmannovi, jednateli Antonovi Watzeltovi, II. zástupci předsedy Eduardovi Zaschlému a Juliusovi Hauptmannovi. Obyvatelstvo v té době podporovalo své sportovce a hojně navštěvovalo všechny pořádané akce a zápasy. Ve městě  byla v té době tři fotbalová mužstva a všechny ve skvělé formě. To se projevilo i při jubilejních hrách na stadionu T.F.K. 03 Teplice, kde sportovní Sportovní bratři Benešov jako jediní amatéři porazili Teplice 3:2. V okresní soutěži skončil Benešov na třetím místě. Pro vylepšení Ptačí louky (starý název pro hřiště), kterou kdysi mužstvo obdrželo, se hrály i exhibiční zápasy. Například s DFC Praha, kterého se zúčastnilo velké množství diváků. Zápas skončil 1:6.Tehdy byl v kádru soupeře i Samuel Schillinger jež odehrál za československou reprezentaci v letech 1926-1929 4 utkání.

Titulní strana brožury vydané k 10. výročí založení klubu.
V roce 1929 slavili benešovští jubileum založení klubu. Klub se těšil sympatiím širokého okruhu a hřiště se stalo místem horečné aktivity. I přes nepřízeň počasí byla upravena slavnostní hala, ochranné místnosti a směrem k západu byla na budovách provedena hezká fasáda. Stavební úpravy provedla firma bratrů Knothe, která sportovcům pomáhala celých deset let. Slavnostní oslava byla tedy připravena. K výročí byla vydána i brožura. Patronát nad oslavou převzal velkoprůmyslník Kurt Grohmann. Čestnými členy slavnostního výboru Byli: Alexander Kammel, Heinrich Nonner, Fritz Tschakert a Fritz Zaschke.
Čestnými kapitány byli: Alfréd Babel, Anton Mister a Franz Schiefner.
Hráči v jubilejním roce: dorostenci – A. Babel (vedoucí), Tauberr, Richter, Knechtek, Gautsch, Kunze, Treter a Dampe.
Rezervní družstvo („B“) – Wiesner, dva Bakovští, Krompholz, Willkomm, Hegenbarth, dva Weissové, Fiedler, dva Tasslerové a vedoucím byl Franz Schiefner.

Družstvo „A“:  Ernst Schellmann (vedoucí), Hauseblas, Dissmann, Engelstatter, Botschen, Ouředník, Kammel, Svatek, Prokop, Trautenberk, Novak a Löbel.

Ve výboru spolku byli: Winkler, Hauptmann, Kaiser, Tausch, Franze, Lanzendörfer, Zaschke senior (2 zástupce předsedy), Künzel, Heindl, Conner, Hochhauf, Kammel, Knote, Hegenbarth, Ouředník, Hanke, Babel, Tschackert, Taschke, Nonner senior, Kammel (předseda), další Tschakert, Schellmann, Ružička, Watzata a Schiefner.

V roce 1940 byl klub přejmenován na NSTG Bensen.



Rezervní tým.

Mládežnický tým

Vedení klubu.
Peter Ducke
 Po druhé světové válce reprezentovali dva benešovští fotbalisté – Roland a Peter Ducke národní fotbalové mužstvo NDR (DDR). Oba pocházeli, jako jejich otec, z Kolonky (Nádražní ulice). Ve stopách svého otce začali kopat na hřišti u nádraží. Oba dva se pak fotbalem živili. Roland Ducke zemřel 26.06. 2005 na universitní klinice v Jeně, ve věku 75 let. Jeho bratr je o pět let mladší.

Bratři Duckeové.

Na závěr ještě jedna vzpomínka na Deutsche Sportbrüder Bensen. V roce 1996 ji zaslal bývalý benešovák OSSI STRAUSS z Izraele, krajanskému Bensner Weihnachtsbrief (vychází jednou za rok):

Fotbalovou hotečkou jsem byl nakažen jako devítiletý někdy v průběhu roku 1933. Mí přátelé (Störch Hans od Jelena, Exel Novy Rudi a Peppi, Schmidt Bernard a další), kteří htáli částečně v prvním i druhém žákovském mužstvu. Ti mě poprvé vzali na hřiště. První („A“) mužstvo bylo tenkrát v dobré formě a pro jejich žluté drezy se jim též říkalo kanárci. První zápas, který jsem viděl byl proti SV BODENBACH (Dc – Podmokly). Byl to přátelský zápas, protože Podmokly hrály ve vyšší třídě než Benešov. Zápas se mi zdál velkolepý a skončil 3:3. Benešov měl trenéra, který zároveň hrál jako útočník (Engelmohr z Podmokel). Následně přišel zápas o postup ve Střekově. Chybou Benešovských bylo, že slavili vitězství před zápasem a ne po něm . Prohráli 6:1. Byla to katastrofa, ze které se oddíl již nevzpamatoval. Nejlepší sezóna byla asi 1933/1934. Pamatuji se ještě na kuriózní zápas s Lovosicemi. Hostující mužstvo přijelo ve žlutých drezech. Tak nezbylo benešovským nic jiného, než si vzít dresy náhradního družstva. Byli celí v černém a výsledek byl také takový. Lovosice vyhráli 8:2. Tak byla zábava nejednou spojena se smutkem. Často jsem se svým strýcem jezdil taxíkem pana Webera (byl též rozhodčím) do Podmokel, abych viděl vyhlášená mužstva. Jednoho dne tam hrála Slavie Praha, se svým svého času nejlepším brankářem světa Pláničkou. Po zápase jsem za ním běžel, abych dostal autogram. Než jsem jej dostihl byl taxík pryč a domů jsme museli vlakem. Za to mi strýc slíbil mě již nikdy nevezme sebou. Moji přátelé a já jsme byli fotbalem posedlí, takže jsme šli několikrát do Podmokel pěšky. Já sám jsem neměl na hraní talent i když jsem chtěl. Byl jsem příliš pomalý. Dohnal to po 60 letech můj vnuk. Hrál již jako desetiletý a brzo se stal brankářem národního (mládežnického) mužstva Izraele. V devatenácti hraje ve státní lize a národním mužstvu. Vzpomínám si dokonce na jména hráčů, kteří za mého dětství hráli: brankáři byli Treter, Gautsch a Engler (z Valkeřic). Obránci byli Svatek a Tampe, náhradnici – Dabler a Jakob, záložník – Nowack. Útočníky byli bratří Uredníkovi, Engelhorn, Fischer (jenž nezmeškal žádnou penaltu. Později přešel hrát do Podmokel. Dále hrál Dismann, který kvůli svému povolání hrál v rukavicích, Laube a Kunze. Dříve hrával Babel a Ducke. Jestli jsem na někoho zapomněl omlouvám se, protože mezitím uběhlo „několik“ let. Váš starý fotbalový fanda Ossi Strauss.


Peter Ducke vpravo.

Roland Ducke
Peter Ducke
Heinrich Nonner
Dětu Heinricha Nonnera byly také sportovně založené.






Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Joseph Willomitzer

Josef Willomitzer se narodil se narodil 17. dubna 1849 v Benešově n. Pl. a zemřel 3. října 1900 v Praze (pohřben byl na Olšanských hřbitovech). Willomitzer byl německý spisovatel, publicista a básník. Byl šéfredaktorem  pražských německých novin  „Zeitung Bohemia“ a členem spolku pražských německých spisovatelů a umělců „Concordia“. Jeho otec se živil jako právník. Poté co jej přeložili do Chebu, žil tam s ním i J. Willomitzer. Otcova předčasná smrt zastihla mladého Willomitzera v šesté třídě gymnázia. O dalších studiích pak již nepřemýšlel a nastoupil do učení k jednomu chebsko-františkolázeňskému knihkupci a vydavateli novin. V té době vznikly první Willomitzerovy humoresky. Také Chebské noviny otiskovaly příspěvky mladého Willomitzera. Na tomto základě povolal Willomitzera Franz Klutschak (redigoval Zeitung Bohemia) do Prahy. Na konci sedmdesátých let 19. století již Willomitzer Bohemii společně s šéfredaktorem Josefem Waltrem řídil. Když Walter v roce 1889 zemřel, řídil již

FRIEDRICH MATTAUSCH & SOHN, A.G. FÜR TEXTILINDUSTRIE

Úpravna na Českolipské ulici Friedrich Mattausch se narodil 24. září 1800 (zemřel 3. 7. 1866) ve Verneřicích, jeho otec Franz Carl Mattausch byl mechanikem narozeným v č. p. 152 a jeho matkou byla Maria Anna Reiffová z č. p. 30, taktéž z Verneřic. Fabrikant Mattausch v Benešově nad Ploučnicí v roce 1825 postavil svou první továrnu tzv. Kleinfabrik v Českolipské ulici (později nár. podnik Benar 03 či ELECOM). Vznikla zde Mattauschova první přádelna (od roku 1973 zde sídlilo podnikové ředitelství n. p. Benar). V roce 1825 došlo zároveň i k založení Mattauschovy firmy. Friedrich Mattausch V popředí budovy na zpracování vlny  Poté následovaly další přádelny:: Bedřichov (Friedrichstal – říkalo se jí Sturmfabrik) Františkov nad Ploučnicí Ostrý/Scharfenstein (na tzv. „Schlossplan") Úpravna textilu v Benešově Novém Městě (Neustadt), budoucí Benar 01  Úpravna se nacházela v Benešově (bělidlo, barevna, mandl atd.

Zapomenutí: Hrdinská smrt benešovského učitele Rudolfa Kreibicha

Daniel Rudolf Kreibich se narodil 21. července 1881 ve Valkeřicích. Nejprve navštěvoval obecnou chlapeckou školu v Benešově, poté katolické progymnasium v Drážďanech, kde byl 2 roky a kde byl členem kostelního sboru. Studoval učitelství v Olomouci a v Litoměřicích. Učitelem se na benešovské obecní škole stal již ve školním roce 1900-1901. V květnu 1903 získal svůj vysokoškolský diplom a  v roce 1909 certifikaci k výuce hry na housle na měšťanských školách. Tehdy začal učit i v benešovské obecné škole s ročním platem 720 korun. Vydržel zde až do svého narukování v únoru 1915. Rudolf Kreibich Mimo školu pan Kreibich rád pracoval denně na své zahrádce plné květin a ovocných stromů. Byl též  vynikající zpěvák, který svým krásným barytonovým hlasem těšil posluchače na mnoha koncertech benešovského pěveckého spolku či na různých kostelních vystoupeních. Večery poté rád trávil ve své oblíbené restauraci. Jako voják sloužil Rudolf Kreibich v "domácím" 42. pěším pluku. K